Češi si na pohodlí stand-by (usednete do křesla, stisknete tlačítko dálkového ovládání a díváte se nebo posloucháte) zvykli stejně jako lidé v jiných více či méně vyspělých zemích. Zakázat je a vykázat úsporu není přece problém.
Není to skutečně málo. Průměrná česká domácnost má pět spotřebičů vybavených stand-by, každý o příkonu pět wattů. Za jeden den spotřebují tolik jako nejobvyklejší šedesátiwattová žárovka za deset hodin. Kvůli našemu pohodlí tedy běží „zbytečně“ jedna patnáctina Dukovan či dvacetina Temelína anebo jeden blok v ledvické elektrárně, kde se vbrzku začne stavět zcela nový, ekologičtější. V jednom jejím kotli se nyní za rok spálí milión tun hnědého uhlí, před jehož vytěžením se musely skrýt tři milióny kubíků zeminy, a do ovzduší vypustí stejné množství skleníkového plynu oxidu uhličitého, který způsobuje klimatické změny; o vytěženém a spotřebovaném vápenci na odsíření raději nemluvím.
To už stojí za to, řekne si každý, komu jde o hospodárnost, byť je to jen nepatrná část, sotva půldruhého procenta tuzemské spotřeby, a spočítá-li si, že jeho domácnost právě kvůli stand-by zaplatí v účtech za elektřinu „daň za pohodlí“ ve výši kolem 800 korun ročně. Bohužel však také rychle zjistí, že vypínání stand-by, podobně jako zhasínání každého světla přináší s menším komfortem ještě jinou ztrátu: spínače nebo žárovky se rychleji opotřebovávají a jejich předčasná výměna celkovou „úsporu“ poněkud snižuje.
Začínat tedy od feniku jako v poválečném Německu? Spíše skutečně šetřit odmala a všude, v první řadě tam, kde na rozdíl od stand-by v našich domácnostech utíkají stovky a možná tisíce megawattů; tedy především v průmyslu. Že přechod na energeticky méně náročné technologie nebude jednoduchý, rychlý ani laciný (mluvme o nákladech v řádu desítek, možná stovek miliard korun), pochopí každý, kdo si někdy kalkuloval výměnu staršího spotřebiče za úsporný – a nakonec právě kvůli příliš vysoké ceně novinky náhradu odložil.
Autor je členem výboru České nukleární společnosti