Neviditelný Pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Nepřátelé našich nepřátel

26.8.2017

V těchto dnech vzpomínáme na 25. výročí rozdělení Československa, přesněji státního útvaru, jehož finální název zněl „Česká a Slovenská Federativní Republika“. Jeden aspekt, který vedl určitou slovenskou skupinu k podpoře vzniku samostatného slovenského státu nebyl v probíhajících diskusích zatím zmíněn. Myslím, že teď je příležitost, kdy bychom si ho mohli znovu připomenout. A vyslovit i to nekorektní, avšak přesné slovo „klerofašismus“.

V listopadu 1989 nečekaně padla komunistická totalita. Sametově. A bylo to tak dobře. Těšili jsme se ze svobody, ale nikoli z absolutní beztrestnosti komunistických zločinců. A to jsem tehdy netušil, že nastává i doba beztrestnosti zločinců nacistických. Osvobození národů Československa zpod jha komunismu totiž probíhalo za souběhu zcela výjimečných okolností. Některé ty okolnosti byly příznivé, jiné méně. Zmíním se o těch nezmiňovaných nepříznivých.

Je smutnou historickou pravdou, že se spuštěním železné opony přestal v Německu proces denacifikace. Začaly vznikat „krajanské organizace“, z nichž ta nejřvavější, Witikobund, byla založena esesáky, gestapáky, henleinovci a nacisty. Samozřejmě „bývalými“. Podle hesla, že „nepřítel našeho nepřítele je naším přítelem“, se stali nacističtí váleční zločinci opět bojovníky proti bolševismu v Evropě. Například Ladislav Nižňanský, velitel esesáckého komanda Edelweiss, který se osobně podílel na vraždění Slováků, židů a účastníků Slovenského národního povstání (mimochodem i pozdější agent NKVD, StB a CIC), se s těmito „zásluhami“ stal plodným zaměstnancem rozhlasu Svobodná Evropa. Opět v boji proti bolševismu!

V roce 1968 pak německé krajanské organizace pomáhaly nezištně československým uprchlíkům. Kteří tedy neznali konkrétní minulost konkrétních lidí. Odkud odjinud než ze Západu pak proudila morální a materiální pomoc našim disidentům? Nepřátelům nepřátel demokratického světa? Čímž je velice přirozeně vysvětlena náchylnost bývalých disidentů, nově instalovaných politiků, k západnímu, najmě německému světu. Ne, že by byli podplacení, ale přirozeně vděční. Pochopte mne, prosím. Netvrdím, že demokratický Západ byl rejdištěm nacistů. (Jejich stejným „rejdištěm“ byl i komunistický Východ.) Ale byli tam, žili tam a pracovali – proti komunismu.

Tato vděčnost měla po listopadu 1989 další pokračování – a to směrem k bývalým komunistům. V Chartě měli bohužel docela silné zastoupení obrodníci z roku 1968. A bohužel, rehabilitace probíhaly odzadu. Takže nejdříve přišli na řadu chartisté, pak osmašedesátníci, pak komunisté postižení v 50. letech a až nakonec se „dostalo“ na ty skutečné odpůrce komunismu. A tak třeba rodině bývalého živnostníka restituoval majetek stejný soudce, který jim ho v roce 1950 znárodňoval. A v roce 1968 obrozoval KSČ... Trošku to připomíná poválečnou německou situaci, že? Ale nečekaná vděčnost se objevila i vůči současným komunistům, což ukážu na osobě Mariána Čalfy.

Marián Čalfa, člen KSČ od roku 1964, přes dobu normalizace až po dobu perestrojky, ve které se stal v dubnu 1988 ministrem vlády ČSSR, kde předsedal (až do února 1990) Legislativní radě vlády ČSSR, byl nejdříve pravou rukou premiéra Ladislava Adamce. Adamec, tento žák Klementa Gottwalda (v KSČ od roku 1946), nemohl překousnout vývoj situace a rezignoval na účast v listopadovém dění. Načež si Čalfa přesedl na druhou stranu stolu, na stranu Občanského fóra a Verejnosti proti nasiliu. A vrátil se k rodné slovenštině – aby se (podle federativních pravidel) mohl jako Slovák stát premiérem společného státu, který povede český prezident (Havel). A tak se stal premiérem svobodného státu komunista. A ve vládě seděl vedle disidentů, z nichž jeden, Ján Čarnogurský, pocházel z klerofašistické rodiny. Slůvko je to nehezké, avšak výstižné. Dovolte perličku:

Jeho otec, Pavol Čarnogurský (poslanec za první Slovenské republiky), si 2. května 1990 požádal o restituci rodinného domu, kde ve čtyřicátých letech bydlel se svou rodinou a který mu zlotřilí bolševici v roce 1950 odejmuli. Jako arizátorovi. Dům, kde se mladý Jano narodil a kde vyrůstal, patřil původně židovské rodině a v restituci – už v té „komunistické“ v roce 1950 – byl vrácen jedné dceři, která měla tolik drzosti, že přežila holocaust. (Dům rodině naštěstí „vrácen“ nebyl, ale už to chucpe!)

A tak se nám to 10. prosince 1989 v nové Vládě národního porozumění hezky sešlo: Komunista (bývalý) jako předseda vlády, který z této funkce předsedal i Československé vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Disident z (bývalé) klerofašistické rodiny, který byl z funkce prvního místopředsedy vlády (spolu s Mariánem Čalfou a Valtrem Komárkem) pověřen společným řízením ministerstva vnitra. Dočasně, do 30.12. 1989. Takže se to muselo stihnout rychle. Možná už na prosincové schůzi čerstvé vlády padl návrh na zrušení oné komise. Čalfova vláda ho jednomyslným rozhodnutím přijala 26. března 1990. Ján Čarnogurský „nevylučuje“, že tento návrh mohl přijít z „jeho úřadu“. Nejspíš tedy ještě z toho „jeho“ ministerstva vnitra. (Protože Čalfa měl jinou práci a Waltr Komárek spíše mluvil o ekonomice.) Disidentům ve vládě se řeklo, že „tato komise je již přežitek studené války“ a je „motivována příliš ideologicky ve smyslu komunistické ideologie“. Řešily se důležitější problémy: Nový rozpočet, příprava demokratických voleb, přebírání úřadů, zahraničních zastupitelstev, ekonomická reforma...

Pro uchlácholení se práce komise a její dokumenty převedly pod generální prokuraturu, kterou nejdříve vedl Čarnogurského přítel Pavol Sitár. Po jeho odstoupení kvůli pozitivní lustraci zasedl na jeho místo v roce 1991 další Čarnogurského přítel Tibor Böhm, celoživotní obájce neviny zvěčnělého prvního slovenského prezidenta, dobrotivého dr. Jozefa Tisa. Mimochodem, právě Böhm na dotaz německého soudu poukázal v roce 2005 na určité peripetie okolo odsouzení Ladislava Nižňanského, k němuž došlo v nepřítomnosti v (“komunistickém“) Československu v roce 1962. Böhmovo vyjádření vedlo německý soud v listopadu 2005 k prohlášení, že zmíněný nacistický kolaborant je nevinný. Ačkoliv se k soudu dostavilo 24 tehdy ještě žijících svědků, kteří vraždění jeho jednotky přežili.

Já neříkám, že nám vládnou komunisté, estébáci, nacisté a klerofašisti. Ale právě v samotném počátku vytváření nového česko-slovenského státu se to zauzlovalo na federální vládě tak, že tyto živly, za nechápavého přihlížení (či spíše přehlížení) chartistů, zlikvidovaly Československou vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Dokumenty k tomu nejsou, krom konstatování, že Komise byla zrušena a její činnost přebírá Generální prokuratura. Čarnogurský si nepamatuje. Čalfa odmítá jako právník a soukromá osoba mluvit. Ale jejich politická odpovědnost je nezpochybnitelná!

Václav Havel byl 29.12.1989 jednomyslně zvolen prezidentem. Patří mu neskonalý dík za práci pro vítězství pravdy a lásky. Později se premiér Marián Čalfa stal i jeho finančním poradcem a osobním přítelem. Ján Čarnogurský je zase Havlovým spolubojovníkem z disentu. Předpokládám, že toto je důvod, proč se v českých médiích (krom Haló novin) neobjevují zmínky o tomto ostudném případu. Všichni tři pánové, kteří byli nepřátelé našich nepřátel, se bohužel právě kvůli tomu stali – jejich přáteli a faktickými spolupracovníky. Alespoň co se likvidace zmiňované Komise týče.

A přispěli tak i k likvidaci federace – jež bylo v jednoznačném zájmu dědiců slovenských klerofašistů.

Tento text není investigativní dokument. Pouze úvaha. Byl psán bez nenávisti, jen s úmyslem, aby pravda, když už nevítězí, byla alespoň vyřčena.

Psáno v Praze dne 3. dubna 2011, poprvé vyšlo na blogu Šamanovo doupě dne 4. dubna 2011, upraveno 25. srpna 2017. Na Neviditelném psu vychází poprvé.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



zpět na článek