Neviditelný Pes

ŠAMANOVO DOUPĚ: Jaký most???

14.6.2017

(Přežít Izrael)

Minule jsme s Janinkou brouzdali po dunách kolem citadely Ashdodu. Málem bych jel rovnou k další atrakci, asi 4 km vzdáleným jezírkům u Nitcanu, avšak Jana mi už napotřetí připomněla, že sem jedeme hlavně kvůli tomu mostu. Jakýmu mostu, porád? Jo k tomu mostu Gešer ad Halom! Tak dobře.

Jaký most 1

Jana sedá zase k volantu, já budím navigaci. Nikoli klasickou. Přesněji mapu s džípíeskou, kde modrý bod ukazuje, kde jsme, a modrá cestička nám ukazuje, kam se chceme dostat. Nejdříve cestičku nesleduji, projedeme se alejí vzrostlých palem podívat se jen kousek k nejjižnějšímu bloku sídlištních domů. Nalézá se tam jedna novodobá památka: Uprostřed ohromného kruhového objezdu obrovité modro-žluto-bílé plastické oko, jehož vršek jsme zahlédli nedávno i z dun. Není divu, že zahlédli; když se k tomu dílu přibližujeme, odhaduji podle blízkých věžáků, že je vysoké asi sedm pater. Nejkrásnější je v noci, když je zevnitř osvětleno měnícími se barvami, jak jsem viděl na webu. Do noci však čekat nehodláme. Takhle ve dne to vypadá velmi, velmi, no až odpudivě.

Jaký most 2

Obkroužíme kruhák a vracíme se na modrou navigační cestičku. Ta nás vyvede na výjezdní komunikaci, hlavní ulici, která napojuje Ashdod na dálnici číslo 4. Na poslední křižovatce před mimoúrovňovým výjezdem na dálnici musíme odbočit vlevo, most je až téměř u dálnice. Přesněji – nová čtyřka byla postavena nedaleko toho mostu. Který se nachází na linii, po které pochodovali Peršané i Římané, Alexander Veliký i Egypťani. Egypťani v době faraónů i v době arabských socialistických režimů. Ti poslední nedoputovali, a my málem taky ne. Na té poslední křižovatce se totiž nedá odbočit vlevo! Izraelská klasika. Takže vedu Janinku vpravo, na nejbližším kruháku u benzinové pumpy (tak takhle se zajišťují kšefty!) otáčíme, a pak už nás křižovatka pustí rovně dále. Koukám ven i na barevný displej s očima téměř na stopkách, abychom neminuli správnou odbočku, pamětihodnost není totiž nijak vyznačena. Tady vpravo ne, to je nějaký autobazar nebo opravna vraků. Tady, ano tady. Obrovité parkoviště vpravo je zcela prázdné, my míříme vlevo na betonovou plochu, kde mezi ostatními zaparkovanými vozy hledáme pro své téměř luxusní bílé auto stín pod blahovičníky.

Jaký most 4

Tak jsme tady, jsme tady! K modrému nebi směřuje asi deset metrů vysoký pylon, postavený na mírně se svažující základně, která se rozkládá na kamenném náměstíčku asi deset na patnáct metrů. Kolem toho zelený trávníček, chráněný plůtkem. Připadá mi to jaksi neizraelské. V Evropě byly podobné čtyřstěnné obelisky, zakončené nahoře malou pyramidkou, oblíbené zejména v 19. století, a odkazovaly se k egyptské historii. Vlastně i ta základna má tvar zikuratu nebo spodku pyramidy. A na mramorovém obelisku je ve výšce vyvedeno jakési slunce se sedmi paprsky, které směřují dolů a jsou zakončeny jakýmisi hieroglyfy.

?

Cedulka v hebrejštině a angličtině nás upozorňuje, abychom zachovávali pietu. Nacházíme se u pomníku padlých egyptských vojáků z doby války za nezávislost. Izraelské války za nezávislost.

???

V roce 1948 šlo Izraeli o kejhák, a tady bylo jedno z klíčových míst, které, kdyby neubránil, tak by zanikl jen týdny po svém vzniku. A Izrael zde dovolil výstavbu tohoto památníku svému dávnému nepříteli. Připadá mi to poněkud nezvyklé. Jako kdybychom na Vítkově měli vedle mauzolea a kousek za Žižkou památník německým vojákům, kteří padli v době Českého povstání v roce 1945... A nezvyklé je, že i na území dnes egyptské Sinaje se nachází nejméně jeden památník padlým izraelským vojákům. A to na místě, kde v době čtvrté arabsko-izraelské války (tedy jomkippurské, jindy nazývané Válka soudného dne) v roce 1973 zřítil vrtulník, při čemž zahynulo deset vojáků speciální jednotky ZAHAL. Po výměně „území za mír“ byly izraelské osady na Sinaji likvidovány, památník však zůstal. A dnes ho před hrozbou zničení islámskými teroristy chrání vyčleněná jednotka egyptské armády.

Jaký most 5

Pěkné – ale tam se asi nevydáme. Kam se vydáváme, je onen most Gešer ad Halom. Pokud ho tedy najdeme. Jdeme písčitou cestou kolem vyschlého mělkého koryta. Tady by přece pro egyptské tanky nebyl problém přejet ho i bez mostů a pontonů. Stín blahovičníků padá na opuštěná pikniková místa. A támhleta pikniková místa nejsou opuštěná, obsadila je posádka dvou automobilů, které dorazily až sem. Auta na betonu, kde jsme zaparkovali, byla zjevně zaparkovaná nikoli kvůli památníkům. Pikniková místa mizí, objevuje se plácek, na kterém jsou kolem centrálního blahovičníku umístěny cedule, které v hebrejštině oznamují, co se tu stalo v roce 1917, 1831, 1799, 1468, 1174, 924 a tak. Hebrejsky neumím, i kdyby ty opršené a opadané železobetonové desky, uchycené ve zrezavělých kovových konstrukcích nebyly pokáleny ptactvem nebeským, ale vím, že tudy v uvedených letopočtech

na Jeruzalém táhl britský generál Allenby,
egyptský vládce Mehmet Alí, když obsazoval Palestinu,
od Akka utíkal francouzský císař Napoleon,
pokud by to bylo minus 1468, pak Egypťané táhli na Meggido, aby dobyli Kanaán,
pokud by to bylo minus 1174, pak se jedná o výboj egyptského faraona Ramsese III,
ale 924 to fakt nevím, ani před ani po začátku našeho letopočtu.

Už začínám být poněkud nervózní, jestli nějaký most konečně najdeme. Zatím jsme se dostali k pomerančové plantáži a sláva!, tady jeden most je. Můstek přes ono vyschlé korýtko, na nějž se nedá vjet, protože jest zahrazen balvanem. Deska na kameni vysvětluje v hebrejštině a arabštině význam místa. Na mostku je vydlážděna kompasová růžice, opět nečitelná. Ale to není ten správný mostek, je z něj ale vidět hladina nedalekého onačejšího toku. A už přicházíme na to pravé místo, na kterém se vyskytuje asi pět metrů vysoký a tři metry široký betonový válec, posazený na kamenné podezdívce. Hebrejský text opět nepřečtu, hodil by se poučený průvodce. K rezavým dveřím nevedou schody, nad nimi se nacházejí úzké a široké střílny. Vypadá to jako nádrž na vodu. Dobře vyzbrojená nádrž, která chránila přechod řeky na jižní straně.

Naproti tomuto objektu se nachází pamětní zeď, na níž je na reliéfu místní krajiny přehledně vyobrazeno, jak bitva o most probíhala. Bohužel jsou popisky opět pouze v hebrejštině. Na okraji je hebrejsky psaná tabulka, ze které rozumím jen to, že zeď byla postavena péčí neznámých sponzorů v roce 2009. Na malinkém obrázku je na ní vyobrazeno, jak to tady v tom osmačtyřicátém vypadalo – z každé z obou střílen pevnůstky trčí čtveřice hrozivě se tvářících laufů. A teď se půjdeme podívat na ten pravý most přes říčku Lachiš. Sestupujeme po amfiteátrových schodech na cestičku kolem řečiště, pak pomohu Janince až na jeho dno, vydlážděné velkými plochými kameny. Je suché, vodu, kterou jsme nahoře viděli, zadržuje o něco výše malý jízek. Před námi jsou celkem čtyři mosty, avšak jen jeden je památeční.

Jaký most 6

První most je železniční. Nový, čerstvý, přes který přechází trať do Ashkelonu. Bývávala tady dál ve vnitrozemí kdysi železniční trať, za Britů, která vedla od roku 1919 z Káhiry přes Lod a Jaffu až do Haify a později ještě kousek dál na sever k libanonským hranicím. Po válce za nezávislost byla zrušena – nebylo ke komu jezdit. Tenhle most pochází z roku 1995, kdy do Ashdodu pronikla nová železnice z Tel Avivu. Ta se roku 2005 prodloužila do blízkého Ashkelonu, aby v roce 2015 skončila až v Beer Ševě. Fotografujeme, podcházíme.

Jaký most 7

Teprve pak je tu TEN most. Tři lomené oblouky ze světlého kamene přecházejí přes koryto. Ze světlého kamene? Ano, protože zde je sice TOTO místo, ale původní most byl ve válce samozřejmě zničen. Posléze byl obnoven, a podle české wiki dnes po něm vede nová dálnice číslo 4. Čtyřproudová. Jak by napovídala příhradová konstrukce, přečuhující přes obrys mostu. Ta však patří až k dalšímu mostu. Tento, ten „pravý“, byl po výstavbě dálnice znovu zrušen. A posléze znovu postaven ve své třetí verzi jako památník. Na tento most by se však čtyři pruhy nevešly. Podcházíme ho, abychom si ho prohlédli z druhé strany. Je „dvouproudový“, prostě jako normální most jako pro normální silnici. Ten dálniční je o kousek dál. K němu už nesměřujeme, jenom si ho objektivem přitáhnu, abych sejmul pohled na čtvrtý most, který se za ním skrývá. Spíše jen lávka pro pěší a cyklisty.

Jak už jsem psal dříve – jsme v dopravním koridoru, který doplňuje ještě linie vysokého napětí, která znehodnocuje většinu snímků z tohoto historického místa. Ano, táhli tudy všichni výšeuvedení i výšeneuvedení, tudy, asi čtyři až pět kilometrů od pobřeží. Tak daleko proto, aby se vyhnuli vlnám dun a mohli pokračovat pěkně po rovince. Egypťané to tu měli prošlapané a proježděné už pár tisíc let. Takže by to pro ně neměl být problém ani v tom roce 1948.

Jaký most 8

14. května toho roku přednesl na zvláštím zasedání Ústavodárného shromáždění v sále telavivského muzea David Ben Gurion návrh deklarace nezávislosti. V pátek odpoledne, těsně před začátkem šabatu. Návrh byl vzápětí přijat jednomyslně. O půlnoci, v okamžik, kdy končil britský mandát nad Palestinou, vznikl Stát Izrael. V první vteřině 15. května, tedy o šabatu, vstoupila vojska všech arabských sousedů na jeho „mezinárodně uznané“ území. A nejen sousedů. Od severu postupovala sjednocená libanonsko-syrská armáda, z východu armáda (Za)Jordánska, podporovaná silným íráckým expedičním sborem a symbolickou jemenskou jednotkou. V tomto směru začala válka na Allenbyho mostě přes Jordán přesně o půlnoci. Jako první vystřelil ze své pistole zajordánský král Abdalláh. Z jihu útočili Egypťané s dílčí účastí Saúdské Artábie. Egypťané nastoupili se dvěma pěšími brigádami (10 tisíc mužů), které podporoval tankový prapor britských tanků typu Crusader (aneb Křižák!), oddíl dělostřelectva, tři letky stíhačů a jedna letka bombardérů. První brigáda se vydala dobýt Jeruzalém, druhá se ze Sinaje vyhrnula přes Gazu směrem na Tel Aviv. Telavivská brigáda překročila hranice u Rafáhu. Zatím jen se dvěma prapory, tanky a dělostřelectvem zaútočila na tamní kibuc – který první útok odrazil pomocí letitých opakovaček a Molotovovými koktejly. Egypťané si mysleli, že 11 židovských kibuců na území Gazy pro ně nebude problém. Ale byl. Úpornou obranu svedly zejména kibucy Nirim a Darom. To umožnilo kibucníkům v Jad Mordechaj, tři kilometry od severních hranic Gazy, vykopat zákopy – a odsunout děti do zázemí. A ženy. Většina žen však zůstala bránit svůj dům, svůj kibuc, svou vlast.

Nakonec Egypťané Darom obešli, aby se nezdržovali vosou v kožiše, a zamířili přímo na sever. Časně ráno 19. května zaútočily egyptské síly na Jad Mordechaj. Bombardovaly ho z dopravních Dakot, ostřelovaly z děl. Jediný betonový bunkr na jižním okraji vesnice zadržel tři útoky pěšáků. Načež nastoupily tanky... Vesnice byla obklíčena. Ze 120 obránců padla první den celá třetina. Nakonec nepomohl ani omezený kontingent Palmachu, který se dovnitř přes obklíčení v noci dostal. Proč omezený? Bojovalo se totiž na všech stranách a posily nebylo odkud brát. Syřané postupovali s tanky kolem jezera Kineret, až se dostali jen 15 km od pobřeží Středozemního moře, Jeruzalém byl obklíčen Arabskou legií. Jad Mordechaj padl až po pěti dnech, až potom, co obráncům došly náboje. A životy. 23. května se Egypťané vydali znovu na sever. Těch devět dnů, které kibucníci zaměstnávali obrovitou armádu jižního souseda posloužilo k tomu, aby se na Egypťany u pětadvacet kilometrů vzdáleného Ashdodu připravila Giv’atská brigáda Hagany (izraelské síly obrany (IDF) byly ustanoveny až 28. května). K té přípravě patřilo i vyhození mostu u Ashdodu na silnici číslo 4.

Jaký most 9

Vylezeme po schodišti, jehož zábradlí je lemováno vzrostlými papyry až na úroveň dávné biblické silnice. Dodnes slouží pro místní dopravu, totiž – mohla by sloužit, pokud by se na ni někdo dostal. Most je širší než komunikace, která ho překračuje. Úzká jednoproudá vozovka je nejspíše někde „ošetřena“ patřičnými kameny, aby se sem nikdo nezvaný nedostal. Avšak cyklisté a motocyklisté ji mohou používat. Motocyklisté určitě – jak o tom svědčí černé stopy pneumatik, jak si tady na hladkém mramorovém povrchu nějaké motoristické hovado zkoušelo smyky.

Za mostem se ve stínu nezbytného blahovičníku zjevuje další památník. Model toho, jak to tu kdysi vypadalo. Černý povrch silnice se stoupajícím obloukem z jedné strany přibližuje ke stoupajícímu oblouku s černým povrchem silnice z druhé strany. Uprostřed se obě silnice – nespojují. Otáčejí se kolmo vzhůru k nebesům, nakreslené na dvou pylonech, které od sebe odděluje zubatý centimetr volného prostoru. Jak je vidno, jde o duchovní model situace. Neprošli. Nově utvořený státní národ jim řekl:

„Jen pocaď!“

Jaký most 10

Znovu scházíme na dno dnes suchého koryta, kudy se valí voda jen během jarního dešťového období. U válcovité pevnůstky opět procházíme kolem památeční zdi s památeční mapou. Vracíme se přes můstek nad suchým korýtkem vedlejšího přítoku, kolem piknikových míst až skoro k egyptskému památníku. Sedáme si na lavičku pod rozložitý strom typu olše, rozkládáme své výletní zásoby a obědváme. Je čas spočinout, je čas přemýšlet o tom, co jsme dnes viděli, i o tom, co jsem kdy o tomto místě slyšel a četl. O připomínaném – i o nepřipomínaném.

Spousty pomníčků a připomínek jsme zde viděli. Nebyla však zmíněna jedna událost (nebo jsem si nevšiml, že by byla zmíněna), která měla v bitvě o most Ad Halom rozhodující efekt. 29. května 1948, pět dnů po pádu Jad Mordechaj, byly síly Giv’atské brigády už prakticky vyčerpány. Ztráty při zoufalých ústupových bojích byly obrovské. Veliteli Šimonovi Avidatovi zůstalo jen 250 bojeschopných vojáků! Proti pěti tisícům pěšáků a minimálně 15 tankům. Zastavit další postup egyptských sil se jevilo pouze jako „teoretická záležitost“. Zejména proto, že si Egypťané v náhradu za zničený kamenný most dotáhli britský pontonový most Bailey. Ten den navečer však na egyptskou kolonu zaútočila 101. peruť izraelského letectva.

„101. peruť“ byla vlastně první, a zatím jediná peruť stíhaček. Tedy vojenských letadel. Lehoučké pipery svrhávaly na Araby jen podomácku dělané bomby, na obrněnou kolonu si troufnout nemohly, létaly jen v době kolem východu či západu, aby je z oblohy nesmetly egyptské spifiry.

„Peruť“? Ve skutečnosti nešlo o „jednotku zvící 20-40 letounů, složenou z několika (obvykle tří) letek po 9-12 strojích“. Tato „peruť“ měla jen dvě letky po dvou letadlech. Šlo o čtyři letadla československé výroby Avie 199. Ty se dostaly na letiště v Ekronu přes vpodstatě antisemitské mezinárodní embargo z vojenského letiště v Žatci v rámci Operace Balak v útrobách dopravních letadel, kam se rozmontované vešly jen tak tak. Jejich transport, spolu s pěticí izraelských letců, vycvičených na letišti v Českých Budějovicích, byl uspíšen náletem dvou egyptských Dakot na Tel Aviv, při kterém bylo zabito 42 lidí a desítky dalších zabito. A Izrael nevlastnil letadlo, které by ta vpodstatě jen dopravní letadla dokázala zastavit. 19. 5. přiletěl první Skymaster s první Avií, 21. 5. pak menší Curtiss Commando, kde krom letadla a nábojů bylo i pět československých techniků, kteří se hned jali montovat přivezená éra. Letiště Ekron (dříve RAF Aqir, dnes Tel Nof) je přitom od onoho strategického mostu vzdáleno jen asi 14 kilometrů, 3 minuty stoupavého letu.

Poslední Avie 199 (drak z německých Messerschmitt Bf 109G osazený motorem Jumo 211, který Němci vyvinuli pro bombardéry) z první dodávky čtyř letadel byla dána dohromady 28. května. Piloti je po montáži ani nezkoušeli, aby Egypťané neviděli, že mají také nějaké stíhačky a nemohli se na ně připravit.

„Vycvičení piloti?“ Každý měl za sebou jen 7-9 letových hodin na těžko ovladatelné Avii-Mezku, naštěstí měli za sebou válečné zkušenosti v RAF.

Celé čtyřčlenné izraelské letectvo odstartovalo večer 29.5. 1948 nejdříve západním směrem k pobřeží, aby nasbíralo potřebnou výšku mimo dostřel Egypťanů. Kolem jejich pozic přeletěli asi sedm kilometrů daleko. Okamžitě na ně začala střílet egyptská protiletadlová děla. Naštěstí netrefila a naštěstí si Egypťané neuvědomili, že jde o jinou kategorii letadel, než jsou civilní lehké stroje. Po dosažení dvoukilometrové výšky začali Izraelci točit k jihu. Dostali se, jak si mysleli, na konec konvoje, obrátili se do vnitrozemí a začali na něj útočit odzadu. Jenže útočili vlastně odprostředka, protože egyptská obrněná kolona byla nedohledná. V tomto terénu se prostě dalo s těžkou technikou postupovat jen po silnicích. Piloti klesli do útočných pozic a nejdříve odhodili zpod křídel každý dvě sedmdesátikilové bomby. Při druhém náletu spustili dvacetimilimetrové kanony a vyprázdnili jejich zásobníky. Při třetím pálily ještě letecké kulomety.

Při tomto útoku havarovalo (bylo sestřeleno?, technická závada nevyzkoušeného stroje?) jedno letadlo, při přistání to jeden pilot ještě narval do hangáru, k němuž ho nesl masivní točivý moment předimenzovaného motoru. Tohoto prvního útoku se zúčastnil i Ezer Weizman (jedno n), synovec tehdejšího prezidenta Chajima Weizmanna (dvě n), který svou vojenskou leteckou kariéru dotáhl až na funkci velitele Izraelského vojenského letectva. V roce 1967 byl velitelem operací Generálního štábu, a i díky němu Izrael zvítězil v šestidenní válce. Nakonec se dal na politiku a posléze se stal dalším prezidentem Izraele.

Jaký most 11

Mezek v muzeu Izraelských leteckých sil, Hacerim

Izraelské vojenské letectvo přišlo při této první akci vlastně o celou polovičku své kapacity. Egypťané své ztráty nikdy nezveřejnili. Avšak jednu ztrátu, totiž ztrátu startegické iniciativy nešlo přehlédnout. „Oni mají letadla, skutečná letadla s opravdovou výzbrojí?“ ptali se sami sebe taktici na zemi, přemítali stratégové v Káhiře. Postup kolony se zastavil – co kdyby na ně měli Židé další rafinované zbraně?! No a než se doptali a dopřemýšleli byla 11. června uzavřena dohoda na čtyřtýdenní přerušení bojů. Během této doby teprve vlastně vykrystalizovala samotná izraelská armáda s jednotným velením. A během této doby obdržela čerstvá IDF zbrojní dodávky nejen už pouze z Československa. A tak se Egypťané tentokráte dostali jen Až sem!

Tak takový je to most, Janinko.

Daly by se o tomto mostu napsat romány, a taky se napsaly. (Z jednoho z nich, z knihy Mosty do Tel Avivu od Jiřího Šulce, jsem – mimo jiné – také čerpal.) Doufám, že se najde nějaký osvícený český sponzor, který umožní, aby byla tato kapitola československé pomoci židovskému státu na tomto místě plném jiných památníků také připomenuta.

A teď se konečně můžeme vydat k dunovým jezírkům a na koupání v moři. Ale o tom až příště.

Jaký most 12

Prožito v Ahsdodu v úterý 24. dubna 2017, psáno na Lužinách v pondělí 12. a v úterý 13. června 2017

***

Foto © Jan Kovanic

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců, na besedách s autogramem přímo od autora, anebo u vydavatele.

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



zpět na článek