Petici se stovkou tisíců podpisů týkající se držení zbraní přijal senát a když už zřízenci přivezli nákupní vozík s podepsanými archy, podpisy připojili i senátor Martin Červíček a předseda horní komory Jaroslav Kubera. Petice se vymezuje proti unijním snahám omezit držení zbraní a navrhuje zařadit právo držet zbraň do ústavy. Petici podepsali i Miloš Zeman, Andrej Babiš a další političtí předáci.
Ona je ta unijní snaha v souladu s obdobnými akcemi v celém světě: je to projev zásady, že když zakážeme všechno zlé, zůstane jenom dobro a celá planeta se promění v kvetoucí ráj. Současná směrnice reagovala na teroristické útoky v Paříži. Česká republika dokonce na směrnici podala žalobu a čeká se na podzimní rozhodnutí. Jak už to bývá, směrnice je složitá, a tudíž nepřehledná. V podstatě mají být zakázané automatické a poloautomatické zbraně a omezeny jsou i kapacity zásobníků. Neblahý dopad na sobě cítí myslivci, sportovci, sběratelé historických zbraní, ale i milovníci airsoftu a paintballu. Argumenty pro a proti mají na obou stranách svůj smysl.
Opravdu si lze představit jen těžko, proč by měl mít někdo doma kulomet. Vyprávěl mi kamarád trvale usazený v USA o sousedu magorovi, který má doma desítky nejrůznějších zbraní a všechny dveře má osazené magnetickými úchyty, aby mohl kdykoli kdekoli sáhnout po nabité zbrani a pálit. Ten dozajista jednou někoho v magorství zabije. Na druhou stranu je komická představa, že terorismus zmizí, protože si teroristé nebudou moci koupit zbraně.
Nikdo nepronásledoval soukromé držení zbraní víc než nacisté, ti to prostě trestali smrtí, a přece se zbraní v květnu 1945 vynořilo překvapivě hodně. Iluzorní je i idea, že by lidé měli chodit ozbrojení, aby byli připraveni zasáhnout, kdyby se něco mělo semlít. Trvale ozbrojení nechodili občané ani v Tombstone v klasické době Divokého západu, prostě proto, že nošení zbraně je pekelný opruz, což mi potvrdí každý, kdo sloužil na vojně.
Při snaze dopídit se řešení kompatibilního s rozumem je těžké se něčeho chytit.
Je zřejmé, že držení zbraně souvisí se svobodou občana a že aboliční aktivismus naopak souvisí s tendencí progresivismu stáhnout společnost do tekuté diktatury, kde bude vše pod kontrolou takzvané občanské společnosti, která ví, co je správné a co je špatné, a podle toho rozhoduje. Teroristické útoky pak těmto politickým proudům slouží za záminku opět utáhnout šroub. Naposledy to bylo na Nové Zélandu po masovém vraždění v mešitách. Excesy tohoto druhu víc podporují média, která šíří slávu vrahů, než obchody se zbraněmi. V tomto obecném smyslu jsou ty opozitní póly děleny osou svobody.
Je dobře, že se naše politická reprezentace z větší části drží na té straně, po které se pohybují svobodní, nešikanovaní a sobě a zákonům zodpovědní občané.