V odporu proti nehoráznému nápadu klasifikovat ruské okupanty za veterány se sjednotila vláda, parlament i Hrad. Důležitý je postoj Miloše Zemana, známého svými nadstandardně dobrými vztahy s Ruskem.
Překvapující ale jeho stanovisko není, už připomeňme jeho ostrý protest během jeho návštěvy v Moskvě proti skandálnímu novinářskému článku, které křivil historii a mezinárodní dohody přesně tak, jak to dělá ruský návrh, který je právě na stole. Zeman si k sobě pozval ruského velvyslance a žádá po něm vysvětlení, velvyslanec k němu přijde příští čtvrtek. Za pozornost stojí i stanovisko komunistů. Jediný kdo z nich hlasoval pro je stalinista Grospič, pro bylo 163 poslanců ze 175 přítomných. Velkou většinou prošlo i prohlášení navržené Tomio Okamurou, ve kterém se konstatuje, že rok 1968 byla brutální agrese s výslednou okupací země.
Je to smutné, že Putinův režim řeší své vnitropolitické problémy zvyšováním mezinárodního napětí. Kdepak jsou ty iluze z devadesátých let, že se z Ruska stane standardní demokratická země a že snad nastane i situace, kdy vstoupí do NATO. To je pryč, Rusko sází na konfrontaci a návrh ruského federálního zákona do konfrontačního konceptu patří.
Zemanova reakce je tedy správná. Nelze ale nevidět, že jeho soustavná proruská servilita povzbudila v Rusku revanšistické choutky a jistě byla brána v úvahu, když se ruští političtí stratégové rozhodovali ten pokusný balónek s provokací vypustit.
Další audit z Bruselu
Tentokrát jde o dotace do zemědělství. Nový audit zatím nikdo nevynesl v plném znění, jsou zde jen náznaky, je je ve stejném duchu jako audit první, což se dalo čekat, a že z něho plyne požadavek vrátit peníze a to se taky dalo čekat. Více snad prozradí chystaný tiskový brífink.
Je zřejmé, že se utrhlo ucho džbánu, se kterým se chodilo příliš dlouho pro vodu. Babiš je vývojem událostí tlačen do stále výraznější protiunijní pozice. To dostává do prekérní situace Hamáčkovu ČSSD, která poskytuje Babišovu ANO zástěrku. Pozorovatelé převážně usuzují, že Hamáček se pokusí nechat věci vyhnít.
Není to zcela beznadějná taktika. Paralely mezi roky 1989 a 2019 jsou liché, situace je zásadně jiná ve všech ohledech. Tehdy nebyla společnost rozštěpena – ta byla v podstatě jednotná v názoru, že má režimu plné zuby, a ten názor sdílelo i mnoho komunistů. Dnes rozštěpena je. Zjednodušeně vzato, je tu část hlasitá a část hlasující. Ta hlasitá je v médiích a bouří na ulicích, ta hlasující hází hlasy do volebních uren. Potíž je v tom, že těch hlasujících (pro Babiše) je víc.
Volbami to tak jako tak musí skončit, ať budou předčasné, nebo řádné. V nich se ukáže, kolik lidí doposud hlasujících pro Babiše přetáhne na svou stranu rozhořčený dav těch hlasitých. Zatím to nijak slavně nevypadá.
Což neznamená, že se vůbec nic nestane. Přinejmenším stoupá pravděpodobnost, že Brusel dotace do čehokoli co má Babišovu pečeť zatrhne a to bude docela citelná rána pro všechny, koho se to týká.