Z hlediska praktického to nemá význam žádný, emotivně snad nějaký: vzpomněli jsme sto let od dějinného okamžiku, kdy se český a slovenský národ vymanily ze státnosti národně nadřazené. Poté šly oba národy nejdřív spolu, pak nastaly peripetie a nyní jsou opět spolu, leč ve formátu samostatných států, jež úzce spolupracují.
To už trvá čtvrt století, nicméně úradkem kalendáře je dobře si to připomenout: pětadvacet let souběžné cesty je nejdéle trvající forma vzájemné existence Čechů a Slováků. To je dobře si připomenout.
Současné údobí je mimořádně šťastné a i to je dobře si uvědomit. Není zde žádná vážná hrozba ani vnější, ani vnitřní. Obě země jsou svobodné a ekonomicky prosperují. Jejich obyvatelům se daří dobře a nic nehrozí, že by se to mělo v dohledné době změnit. Takto formulováno to zní jako banalita. Při zpětném pohledu to však banální není. Obě země povstaly jako samostatné státy na konci války, která rozvrátila Evropu. Co následovalo, deklasovalo Evropu jako politickou a kulturní entitu, zbavilo ji zřejmě jednou provždy vůdcovské role ve světě a v globálním kontextu ji umístilo do role druhořadé. To ovšem neznamená, že by její národy nemohly dále fungovat, a to se týká i nás, Čechů a Slováků.
V Česku přežívá nostalgie pro společné značce Československo mnohem víc než na Slovensku. Důvody nejsou rozumové, nýbrž citové. To ale neznamená, že mají menší význam. Identifikace, to je zřejmě stejně bytostná vlastnost člověka, jako je hlad, žízeň nebo vztah k rodině. Nostalgii jsme – ti z nás, kdo ji cítíme – překonali racionálně, citově nikoli. Význam to nemá žádný.
Oslavy stého výročí vzniku Československa byly pojaté důstojně, s velkou péčí a nasazením, velmi důstojně i s vtipem. Navzdory počasí proběhla úspěšně i přehlídka – a je velmi dobře, že se jí nezúčastnili jen vojáci, ale i hasiči, celníci a další složky pečující o řád země. Vyvrcholení se odehrálo na Pražském hradě tradičním udílením řádů a vyznamenání. Kontroverze jsou nevyhnutelné a došlo k nim i letos.
Bylo by nepřirozené, kdyby tomu bylo jinak.
Nyní osobní pomyšlení. Vracel jsem se z pražských oslav, pršelo, vše bylo jaksi všední. Zároveň jsem ale cítil jakousi energii příštích západů. Prezident Zeman při večerním projevu a také na přehlídce označil mezinárodní terorismus za hlavní hrozbu dneška. V prvním plánu je to jistě pravda. V Evropě jsou země, které pozvaly terorismus doslova dovnitř sebe a bude to jejich obrovský problém v bezprostřední i střední i velmi vzdálené budoucnosti. Nicméně jsou jiné hrozby. Národní identita bývá teď označována za cosi toxického a z tohoto hlediska byly oslavy stého výročí vzniku Československé republiky – teď už jako předstupně české a slovenské samostatné státnosti – jako cosi nežádoucího. Na tomto poli se nejspíš odehrají příští zápasy. Ty slavnostní přehlídky nejsou jen připomínkou bojů minulých, jsou i povzbuzením pro ty příští.