Návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německé kancléřky Angely Merkelové v Praze ve dnech oslav stého výročí vzniku Československa právě v době zesilujícího pnutí uvnitř Evropské unie je nepřehlédnutelné gesto s převažujícím pozitivním nábojem a je dobře, že Macron při stejné příležitosti navštívil nejdřív Bratislavu.
Jistě se objeví sto a jedna znevažující interpretace, nicméně je jisté, že lídři dvou nejvýznamnějších států sjednocené Evropy věc neodbyli srdečným blahopřejným telegramem do Bratislavy a Prahy – osmadvacátý říjen je milník v historii obou národů donedávna společné republiky.
Návštěva jednoho i druhého měla na první pohled charakter zdvořilostní, měla povahu přátelského gesta. Našimi médii prošuměla reflexe francouzského názoru, že Macron přijel do Prahy vrazit klín do soudržnosti Visegrádu. To je jistě to první, co pozorovatele napadne. Skutečný obsah byl jaksi mimo záznam a o co šlo, můžeme jen odhadovat ze zveřejněných formulací. Macron hovořil v Bratislavě o rozdělení Evropy na východ a západ a takové dělení odmítl. Zde podpořil Slovensko, které je členem eurozóny, a ujistil prezidenta Kisku, že Slovensko je v evropském jádru. Už to, že o takové věci musí mluvit, ho usvědčuje z toho, že si to nemyslí. Reálnější byla slova Merkelové, že dvourychlostní Evropa je realita.
Čistě věcně a racionálně vzato, čím dříve přijme Evropa coby politický útvar jako fakt, že má rozdílné přístupy a rozdílné úrovně a rozdílné zájmy podle jednotlivých zemí, tím lépe pro ni. Pevnější a soudržnější bude jednota v různorodosti založená na společných zájmech, které zde bezesporu jsou – a převládají před rozdílnostmi -, než umělá jednota nařízená mocensky na podkladě ideologicky podloženého rozhodnutí.
Konec konců, Češi – a z mnoha důvodů mnohem méně Slováci – slaví doslova až pompézně vznik Československa a málokoho napadne slavit vstup do Evropské unie a už vůbec ne přijetí Lisabonské smlouvy.
Východ a západ byl realitou v minulosti Evropy, zůstává v přítomnosti a smazání rozdílu je v nedohlednu. Což nemusí bránit dobrým vztahům a spolupráci na základě společných zájmů, kterých chválabohu přibývá.