K nekončící sérii hradních trapností a hulvátství řadí se nyní kvaziaféra s pozváním a nepozváním. Na oslavu stého výročí 28. října 1918 zve Zeman jen osoby prověřené, kdežto oponenty opomíjí, včetně předsedů některých parlamentních stran.
Na toto téma bědoval v rozhlase šéf Starostů pan Gazdík. Bědoval tedy důstojně, jen co je pravda, a náležitě rýpal do Zemanova okolí, což měl taky pravdu. Nicméně:
Kdyby tihle naříkálci byli chlapi s gulemi, prostě by Zemana zažalovali. Příležitostí bylo dost. Některé jsou nedávné. Jeho propagandistická činnost na podporu ruského mlžení kolem útoku na Skripala je zcela prostě velezrada. Zeman tu očividně napomáhal zahlazovat stopy politickému zločinu a připojil se k putinovské páté koloně pisálků a takzvaných expertů. Jeho nejmenování pana Pocheho, ať je jakýkoli, ministrem zahraničí je přestoupení ústavních kompetencí a i to lze právně napadnout.
Když jenom bědujete v rádiu a nadáváte, tak jděte… někam jinam, ne na Hrad.
Další padlý v Afghánistánu
Počet našich padlých v Afghánistánu stoupl na 14. K tomu je třeba říci, že služba v armádě je práce pro statečné, obětavé lidi, stejně jako služba v hasičských sborech. I ty mají svoje padlé, jeden kupříkladu zahynul při hašení požáru továrny na nábytek u nás ve Zvoli.
Naše jednotka slouží v Afghánistánu ve svazku spojeneckých vojsk. Předpokládám, že kdybychom byli napadeni my, a že v průběhu uplynulých sto let, jež si připomínáme, se to stalo dvakrát, vojáci jiných armád a příslušníci jiných národů by umírali za nás. Co je podstatné: ani jeden z raněných z předchozího útoku nepožádal o stažení. To je třeba ocenit a je to i důvod k hrdosti. Podporujme naše vojáky, držme jim palce, ať mají vojenské štěstí, a jejich službu oceňujme a buďme za ni vděčni. Nikoli žvásty, ale činy se upevňuje spojenectví.