Na výzvu Miroslava Pocheho, aby mu sociální demokracie konečně řekla rozhodné slovo stran jeho nominace na ministra zahraničních věcí, odpověděl Jan Hamáček v pátek ráno, že na Pocheho nominaci trvá, a odpoledne rázně a jednoznačně prohlásil, že věc není tak žhavá, aby nepočkala po volbách.
Pro Jana Hamáčka je to vlastně vcelku snadná pozice. Jakmile jste na tom tak, že chodíte v kabátě z ostudy a pod ním vám svítí holý zadek, je jedno, co uděláte a jak se zachováte. Nic od vás nikdo nečeká, prostě vegetíte a čekáte, jak to dopadne. Máme před volbami, tak polepíte kandelábry sdělením, co všechno bude zadarmo a kdo dostane přidáno, a počkáte, jak to dopadne.
To je klíč k té věci. Jak to dopadne?
Kolem grotesky na téma Poche se dá spekulovat od rána do večera, ale podstatné je, co na to řekne volič. Nejspíš je mu to jedno. Na tuhle kartu sází Andrej Babiš, který na nejnovější blamáž reagoval slovy, že ho to nezajímá, neboť řeší migraci. On svého voliče zná velmi dobře, proč by se měl zabývat nějakým Pochem a nějakou koncepcí anebo dokonce nějakou ústavou?
Věru nelze říci, kde je v téhle věci pravda, protože ta není nikde. Pravda se ukáže, až se otevřou urny a komisaři sečtou hlasy.
Poté se vyhrne spousta mudrců kteří budou docela přesně vědět, proč to je a jak se to stalo, že výsledky jsou takové, jaké jsou. Pak o kauze Poche uslyšíme znovu.
Krize Vatikánu
Poslední útok na papeže už nabyl takového významu, že se otevřeně hovoří o krizi katolické církve. V poslední době v souvislosti s touto církví neslyšíte nic jiného, než zvěsti o sexuálním zneužívání. Plyne z toho dojem, že katolická církev je něco jako pedofilní hampejz a že na kostelích by měl být místo kříže neon ve tvaru srdce, jak to na bordelech bývá. Vytvořila se odporná psychóza, jako odnož psychózy personifikované štvavou kampaní MeToo.
Fakta: katolíků je na světě 1,3 miliardy, kněžích a jáhnů je půl milionu, biskupů je pět tisíc. Škol církev spravuje dvě stě tisíc , nemocnic a dalších zařízení tohoto typu řádově sto tisíc. Je dobře ta čísla připomenout, abychom si uvědomili, co katolická církev v dnešním světě znamená, co a kdo je na ní závislý a čemu a komu je prospěšná. Poklesky jednotlivců, a ty při tak obrovských počtech jistě byly, jsou a budou jako v každé instituci plošně fungující a pracující s lidmi, živí odporný hon na čarodějnice. Přes všechny výhrady k levičáckým konceptům papeže Františka mu přeji sílu, aby tuhle uměle vyvolanou bouři překonal.
Jednou se na ni bude vzpomínat jako na mimořádně hnusnou kapitolu v dějinách první třetiny jednadvacátého století (dodávám optimisticky v naději, že ten hnus opadne).