Tragická smrt našich tří vojáků i následné prohlášení, že v Afghánistánu pachatele nalezneme, usvědčíme a o trest se postaráme, vzbudily veřejnou debatu. Bylo by nenormální, kdyby nevyvolaly.
Na Novinkách k ní přispěl i Václav Klaus mladší, obecně pokládaný za významnou alternativní figuru v rámci ODS. Soudí se, že má šanci dostat se ve straně i na vrchol, pokud by došlo k nějakým zásadním tektonickým pohybům a strana by dospěla k závěru, že vyprchala kapacita pana profesora Fialy pomocí drobečkové taktiky dopídit se aspoň stínu někdejší slávy. I to je důvod, proč je dobře úvahu Klause ml. o naší roli v Afghánistánu prozkoumat.
Pokusme se dobrat jádra a není to jednoduché. Hned v úvodu se autor vymezuje proti jemu protivnému názoru a jaksi nadhazuje, že nějaký názor je veřejnosti vnucován s imperativem mlčte, pokud si myslíte něco jiného. Hned vzápětí definuje roli armády: smyslem armády je především chránit vlastní zemi, její svrchovanost. Dovolme si nadsázku. Kdyby smyslem existence dejme tomu americké armády bylo chránit vlastní zemi a její svrchovanost, žádné Česko by nebylo, protože bez vstupu USA do první světové by v roce 1918 válku vyhrálo Německo s Rakouskem-Uherskem. Svět už je takový, že armády bojují ve vzájemné součinnosti a často na jiných územích, než je to vlastní. Autor konstatuje, že u nás nemáme prioritu teritoriální obrany a že by se to mělo změnit. Těžko tomu rozumět jinak, než že by se teritoriální obrana měla stát těžištěm obranného úsilí.
Ale budiž, to asi není podstatná idea komentáře Klause mladšího.
On především nevidí důvod a cíl pro naše angažmá v Afghánistánu. Má pro to řadu argumentů a ty nelze pominout mávnutím ruky. V této hornaté zemi v posledních čtyřiceti letech pohořely dvě nejsilnější světové armády, ruská a americká. Dodejme, že před nimi tam špatně dopadli i Angličané v době, kdy jinak dokázali ovládnout obrazně řečeno půlku světa a vytvořit v něm říši, nad níž slunce nezapadá. Aktuální spojenecká válka v Afghánistánu věru nedává mnoho důvodů k uspokojení. Vítězství v nedohlednu a dochází tam k fatálním přehmatům. V závěru úvahy opět autor sune do popředí myšlenku, že je dovoleno toliko podporovat spojenecké povinnosti a opačný názor že se vyslovit nesmí. Popírá nutnost spojeneckého angažmá poukazem na Turecko, které má největší armádu v NATO a v Afghánistánu není. Klade úplně závěrem otázku, proč v Afghánistánu být chceme.
Odpověď je nabíledni.
Položme si otázku, co by se stalo, kdyby věci šly podle autorova naznačovaného přání, tedy že bychom z Afghánistánu odešli. Jelikož jeho námitky platí jaksi obecně, hodně prostoru věnuje paralele s Vietnamem. Pak asi by bylo podle něho správné, aby odešly všechny spojenecké armády a nechaly v Afghánistánu prostor vítězi, jímž by byl Taliban, eventuálně Islámský stát nebo Al-Káida. Dnes je tam situace taková, že země má jakousi ústřední vládu, která sice není schopna aplikovat pravomoc než na menšině vlastního území, ale je to ústřední vláda. Vede za pomoci spojenců válku s gerilou a ta se jistě potáhne desítky let, zcela ji vyhrát asi nelze. A teď si představme, že by došlo k tomu, co si Václav Klaus mladší zjevně přeje, že by spojenci odešli. Režim v Kábulu by padl a byl by nastolen režim muslimských fanatiků. Afghánistán je země velikosti Francie. Velmi rychle by se stal oporou pro islámský terorismus na celém světě, jako byl Sovětský svaz ohniskem terorismu komunistického. Možná, že by netrvalo dlouho a i sám pan Klaus mladší by poznal na vlastní kůži, co všechno tato země proměněná v mocnost dovede.
Když se nám něco nelíbí, je dobře si položit otázku, co by se stalo, kdyby to bylo opačně. Představa Afghánistánu talibanského je naprosto šílená. Jak asi by trvalo dlouho, než by se stal předsednickou zemí Výboru pro lidská práva v OSN? Což by byla jen žertovná epizoda. Jako vlastník atomové zbraně je vize bohužel reálná, nikoli fantastická.
Ano, paralela s americkým angažmá ve Vietnamu se nabízí. Ale i k ní je dobře připomenout, že Američané neprohráli ve Vietnamu žádnou významnou bitvu. Oni neprodělali jako Francouzi žádnou Dien Bien Phu. Vietnamskou válku Americe prohrál pacifistický aktivismus, který ovládl celou generaci. Ameriku porazila skepse, jakou hlásí Klaus mladší ve své úvaze. Americké válečné úsilí naštěstí trvalo dost dlouho, aby zabránilo dominovému efektu v jihovýchodní Asii, takže komunismus se všemi důsledky zasáhl kromě Vietnamu už jen Kambodžu a Laos. Kapitulace v Afghánistánu by měla horší důsledky pro Asii, s dopadem na celý svět, Česko nevyjímaje. V tomto smyslu naši tři hrdinové opravdu padli za nás a je třeba jim vyslovit vděčnost a nechytračit na jejich hrobech.
Závěrem poslední poznámka a vracím se k úvodu. Václav Klaus mladší je vnímán jako alternativní aspirant na významnou roli v ODS.
Myslím, že s ohledem na jeho názory je to varianta naprosto šílená.