Ne devadesát minut, ale dvě hodiny spolu v Helsinkách mluvili Vladimír Putin a Donald Trump. Schůzka byla svolaná narychlo. Než Putin do Helsinek jel, dal najevo, že nehodlá diskutovat o Krymu. Na obzoru se nevynořilo žádné téma, které by bylo tak naléhavé, aby byl summit nezbytný.
Žádné komuniké slíbeno nebylo, natož pak podepsání nějakého dokumentu. Na závěr padla slova o dobrém začátku, ale nebylo patrno, čeho že. Na vrcholná setkání světových lídrů máme ve zvyku hledět pozitivně v naději, že „setkání je vždycky dobré“. Historie ovšem učí, že tomu tak nemusí být. Jako příklad za všechny uveďme vídeňský sumit Chruščev – Kennedy v červnu 1961. Komunistický diktátor tam otaxoval amerického prezidenta jako slabocha a troufl si umístit jaderné rakety na Kubu. V říjnu následujícího roku z toho vypukla krize, která postavila svět nejblíž okraji jaderného konfliktu za celou dobu studené války.
Pravda je, že Trump se Kennedymu nepodobá prakticky v ničem, což ovšem nijak neznamená, že mohl být Putinovi silnějším partnerem. To se pozná do roka a do dne. Pokud ruská agresivita stoupne, Trump v Helsinkách prohrál.
Nezbývá než položit si otázku, proč tam oba vůbec jezdili. V roce 1961 byl Kennedy čerstvě v úřadu a je celkem přirozené, že chtěl poznat soupeře, který se do vůdčí pozice probojoval po Stalinově smrti způsobem, který připomínal Chicago ve dvacátých letech. Trump má Putina přečteného a naopak to platí také. Oba mají své příznivce z těch kruhů, které fandí spíše tvrdé ruce než diplomatickému umu. Na ně jednání se soupeřem dobrý dojem neudělá. Oba mají zuřivé protivníky a ty zejména Trump neobměkčí, ani kdyby se vydal ve šlépějích Matky Terezy. Motiv tedy není právě čitelný. Snad to nebude bráno za výraz nepatřičné skepse když vyjádřím naději, aby se na helsinský summit brzy zapomnělo jako na zbytečné setkání s nulovým výsledkem.