Drama záchrany dvanácti dětí z jeskyně s nevyslovitelným a nezapamatovatelným jménem Tcham Luang Nang Non sleduje celý svět. Velmi si přeji, aby k doposud zachráněným čtyřem hochům přibyli další, až budete číst tyto řádky. Svět se skutečně zmenšil a intenzivně prožíváme to, co se děje na odvrácené straně zeměkoule.
Je to příběh současnosti. Těžko se mi teď volí slova, protože naprosto nechci snížit význam nebo hodnotu toho, co se děje v Thajsku: tam stateční a obětaví lidé dělají všechno pro to, aby ty lidi zachránili, říkám lidi, bez ohledu na to, jestli to jsou děti nebo neděti, oni by se snažili stejně, kdyby to bylo lidé dospělí. Jen mě napadá, že ve stejnou dobu zasáhly povodně Japonsko a tam zmizelo a nejspíš zahynulo, kolik lidí? Jen v Hirošimě 23. Poučení z toho není žádné. Všichni jsme na boží dlani a stačí záchvěv a náš osud se změní, aniž bychom proti tomu mohli cokoli dělat. Někdy se ale stane, jako třeba v tom Thajsku, že najednou má tragédie konkrétní tvář a vnímáme ji jako drama. Vnímáme drama a uvědomujeme si základní lidské hodnoty, potřebu solidarity, vůli k pomoci, soucítění s neštěstím. Nastupují lidé odhodlaní, stateční, schopní sebezapření. Jsem si jistý, že kdyby se něco podobného mělo odehrávat u nás, odezva by byla stejná: solidarita, vypětí, odhodlání.
Už mockrát v minulosti se to osvědčilo. Jakmile jde do tuhého, všechny ty pitomosti, jimiž se bavíme, jdou stranou.