Referendum pořádané sociální demokracií je příklad rozumného užití referenda. Tedy: za předpokladu, že poražená strana výsledky uzná a bude je respektovat. To je totiž ještě větší a hlavně důležitější neznámá než odpověď na otázku, zda jít nebo nejít s ANO do vlády.
Velký hendikep sociální demokracie je v tom, že nemá jasno v příčinách drtivé porážky, která ji srazila k hranici volitelnosti (a preference dále klesají). Řeči o predátorovi Babišovi, uzurpujícím úspěchy sociálně demokratických borců, jsou směšné: jaképak uzurpování. Měli jste ministerského předsedu, kdykoli s přístupem do klíčových médií. Měli jste ministry. Měli jste veškeré myslitelné prostředky, jak upoutat pozornost. Nářky v roce 2018 jsou vskutku směšné.
Sociální demokracie nedokázala udělat jasnou analýzu prohry, a tudíž její straníci se musí v referendu řídit spíše instinktem než rozumem. Hamáček říká pojďme, Štěch nechoďme. Kdo má pravdu?
Čteme, že organizace budou posílat zapečetěné výsledky do Lidového domu a teprve tam vše prozkoumají, spočtou a následně zveřejní. I to je poněkud komické, protože průběžně se už v průběhu pondělka objevily první výsledky a novinářské hyeny si budou dělat do notýsku čárky: Bohumín, Opava a Orlová proti vstupu, pražské Dejvice pro vstup. Takže proletářské dělnické přímočaré regiony proti Babišovi, jedna z nejluxusnějších čtvrtí Prahy pro Babiše. Voliči tedy budou vědět, jak se volilo jinde, a je to v lidské nátuře, že se neradi ocitáme v prohrávající partě.
Zpátky k úvodu. Dopadne to tak nebo onak, referendum rozhodne, Hamáček bude jednat podle jeho výsledků. Smíří se poražený s prohrou? Pokud ano a poražená strana bude konstruktivně podporovat kroky strany vítězné, pak to bude jiná sociální demokracie, než jakou jsme dosud znali.