Místo, aby vzdal úctu mučedníkovi komunistického režimu kardinálu Beranovi, vypravil se prezident Miloš Zeman na komunistický sjezd do Nymburka. Nicméně svět není černobílý, ani lidé a jejich postoje nejsou děleny binárně.
Zeman jistě neřekl soudruhům to, co chtěli slyšet, třebaže je oslovil coby soudruhy a soudružky a vyjádřil naději, že svět jde doleva. V jistém smyslu navázal na neúspěšné snahy popřevratového předsedy komunistické strany Jiřího Svobody. Ten se pokusil podpořit ve straně to, co v ní po normalizačním masakru zbylo dobrého, a snažil se, aby se odpoutala od minulosti. Také Miloš Zeman soudruhům naservíroval, že vraždy nebyly žádné chyby a že to byly zločiny. V podstatě jim dal podmínku, pod jakou by mohli v blízké i vzdálenější budoucnosti fungovat jako politická síla. Už tedy ne jenom jako strážci ohně, kteří čekají na vhodnou historickou chvíli, aby vrátili dějiny dozadu. Nejspíš to bylo házení hrachu na stěnu, ale myslel to dobře.
Sjezd lehce obměnil vedení. Tedy, předsedou zůstal Vojtěch Filip. Porazil v druhém kole stalinistu Josefa Skálu a ten dokonce ztratil post místopředsedy a hlavního ideologa strany. To je člověk, který jistě nebyl ze Zemanova projevu nadšený, podobně jako soudružka Semelová je Skála čistý revanšista a podle něj za přehmaty v padesátých let mohou američtí imperialisté a jejich pikle. Ten tedy vyletěl, ale spolu s ním kupodivu i jeho protipól ve straně Jiří Dolejš, ten by se svými názory šel na šibenici už v roce 1949 a žádných piklů by nebylo třeba.
Sjezd se tedy zachoval tak, aby nic nepokazil pro chystaný nástup k pákám moci. Komunisté chtějí být u jednání ANO a ČSSD a chystají cosi jako opoziční smlouvu.
Tedy, ono to nebude cosi jako opoziční smlouva – tady se chystá naprosto čistá opoziční smlouva. Ta situace je jistě složitější, než byla v roce 1998, jelikož tehdy se politického dění účastnily strany systémové a situace nebyla zdaleka tak zjitřená, jako je dnes. I kdyby nakonec k podpisu došlo a Babiš spolkl klauzuli o vypovězení, pokud bude prvoinstančně odsouzen (a to nutně musí být podmínka bezvýhradná), a kdyby koalice s podporou smluvně zavázaných komunistů prošla hlasováním o důvěře, musí počítat s naprosto striktním a bezvýhradně odmítavým postojem opozice. Dokonce i pozice SPD bude problematická – dnes ještě s ní ANO vesele prohlasovává svoje návrhy, ale jakmile bude SPD definitivně vystrčena na chodbu, těžko bude hledat ochotu ANO podporovat. Situaci mohou ovšem posunout – dnes neodhadnutelným směrem – podzimní místní volby a volby do třetiny senátu.
Každopádně nás žádný „klid k práci“ nečeká.