Je to daleko a nás se to netýká, ale co je dnes dost daleko, aby se nás to netýkalo? Snad na Marsu něco takového je, ale kdo ví. Korejský diktátor nasedl do svého obrněného vlaku a vypravil se na první zahraniční cestu od svého nástupu na trůn. Všichni komentátoři se shodnou na tom, že ta cesta něco naznačuje, jenom nevědí, co vlastně.
Bez Číny by komunistický režim v Koreji nebyl: vždyť to byli takzvaní čínští dobrovolníci, kteří zabránili Američanům v korejské válce ovládnout celý poloostrov. Kdyby tohoto vystoupení nebylo, celá Korea by se dnes těšila demokracii, svobodě a prosperitě. Po zásahu Číňanů je toto privilegium vyhrazeno Korejcům od 38. rovnoběžky jižně.
Je zřejmé, že Kimova cesta souvisí s vystupňovaným napětím mezi jeho režimem a Spojenými státy. Spekulovat lze, smysl to nemá. Jediné, co smysl má, je vyčkávání a pozorné sledování. V souvislosti s olympijskými hrami Kimův režim otočil a přinejmenším přestal se svými hrozbami atomovou válkou. Už to je úleva, protože, jak předesláno, Korea není na Marsu a události tam se odehrávající se nás týkají.
Konflikty, které dopadnou dobře, tedy bez fatálního střetu, vykazují jednu společnou vlastnost, ať se to stalo kdykoli a kdekoli: obě strany, respektive všechny účastné strany, musí mít prostor na to, aby výsledek mohly deklarovat jako své vítězství. To je pravidlo platné tak univerzálně, jako gravitace anebo že hůl do vody ponořená zdá se býti zalomená. Je tedy pošetilé věřit, že Kim zahodí atomovou zbraň. Byl by blázen, kdyby to udělal. Deklaroval požadavek, že by chtěl, aby jeho režim byl považován za jadernou mocnost. On je jaderná mocnost.
Právě tak jako Čína, a to Číně nebrání postupně skupovat bohatství celého světa, najmě pak Západu. Třeba si jel Kim do Pekingu nechat poradit, jak se dá dělat kapitalismus, aniž bylo nutno srolovat rudé vlajky a schovat je do sklepa. Číňané by takovou radu uměli dát. Lidským právům v Severní Koreji by se nepomohlo, přinejmenším ne hned. Zato světu by se ulevilo.