Kdyby naše politická scéna byla divadlem, diváci by už začali smrkat, šustit pytlíky a koukali by na hodinky. Páteční mnohahodinový a mnohaslovný pokus o přitisknutí Babiše do kouta stran kompetencí vlády bez důvěry skončil fiaskem.
Nezdá se, že v dohlednu by to bylo jiné, třebaže se i v Praze odehrává odvar slovenského pokusu za podpory aktivistického prezidenta svrhnout neústavní cestou Ficovu vládu. Pat zůstává patem v přesně tom stavu, jak se rýsoval ještě před volbami. To, co vypadalo jako chmurná předpověď, se vyvrbilo do ještě chmurnější reality. Bez Babiše to nepůjde, s okamurovci a komunisty to Babiš nechce a demokrati se tolikrát zařekli, že s Babišem nikdy až na věčné časy, že s Babišem dohromady jít nemohou. Je pěkné, když předseda Fiala vybízí Babiše, aby před sněmovnu předstoupil s většinovou vládou, když sám by se na sestavení většinové vlády nezmotal, ani kdyby se naučil chodit po uších.
Všechny dosavadní snahy opozice vedou k tomu, že její obraz je čím dál víc mlhavější. Nejrozumněji si v tom mumraji počínají Piráti. V jistém smyslu převzali taktiku Andreje Babiše, dokud byl v Sobotkově vládě: Babiš si hrál na opozici uvnitř vlády a lidi mu to spolkli i s navijákem. Ivan Bartoš teď hraje roli pozitivního a konstruktivního opozičního politika. Někdo mu asi prozradil že volič nemiluje toho, kdo nejvíc křičí. Nezapomeňme, že jeden z nejneoblíbenějších politiků je brilantní kritik a obávaný opozičník Kalousek.
V Česku jako na Slovensku jde v podstatě o překreslení výsledků voleb. Zde se k tomu používá privátní problém Andreje Babišem, který nemá s jeho dosavadní politickou činností nic společného. Je-li podvodník, postavte ho před soud a zavřete ho, to by měl být úkol dne. Na Slovensku je to ještě absurdnější – ty transparenty FICO VRAH jsou opravdu hodně pitomé.
Nemusíme ale propadat pocitu, že je to naše trapná specialita – brilantní příklad neschopnosti respektovat výsledek voleb podává Amerika v Trumpově éře.
Zde je příležitost k uzavření česko-slovenské kapitoly a krátce uzavřít glosu s přáním příjemného víkendu: bylo by to opravdu pikantní, kdyby právě Donald Trump přinesl mír na Korejský poloostrov.
Velmi laicky a na základě selského rozumu (mého doposud osvědčeného kompasu) ale nevěřím na zázraky. Na jaderné odzbrojení Severní Koreje už vůbec ne, Kim není hlupák a dobře ví, jak dopadla Ukrajina, když si nechala sebrat rakety a atomové zbraně. No a na Jihu by byli taky blázni, kdyby ideu sjednocení mysleli vážně. Severní Korea by měla dostat záruku bezpečnosti – s nadějí, že se z ní podaří postupně evolučně vytvořit komunistickou diktaturu čínského nebo vietnamského typu: s těmi se dá docela rozumně spolužít. Ale toto řešení by vyžadovalo tak silný ideologický přerod na všech stranách, že by se pozitivní výsledek rovnal zázraku.