V Bruselu pokračuje jednání Evropské rady. Ve struktuře rozhodování Evropské unie je tento orgán velmi důležitý, protože zde jsou jednotlivé členské země zastoupeny rovnoprávně v tom smyslu, že každá z nich má svůj hlas. Významným tématem jsou zde povinné kvóty na přijímání běženců.
Ty se podle chystaného komplexu opatření Dublin 4 mají stát trvalým opatřením. Země Visegrádu jsou, jak známo, v zásadní opozici a s výjimkou Slovensko, které se vyšvejkovalo formálním přijetím šestnácti osob, se ocitnou před Soudním dvorem Evropské unie. Nečekaným prvkem jednání se stala pozice Donalda Tuska. Ten ještě před jednáním rady vyslovil pochybnosti o smyslu kvót a upozornil, jak rozkladný efekt mají: nadcházející pražské jednání antievropských seskupení je ilustrací této teze, z jednání má vzejít projekt na předefinování celého evropského společenství.
Zprávy z Bruselu jsou kusé. Pozornost vyvolalo vystoupení Jeana-Clauda Junckera před novináři. Řekl, že nechápe emoce vyvolané přerozdělováním běženců. Ovšem toto prohlášení jen ukazuje buď autentické, nebo jen předstírané nepochopení podstaty věci.
Kdyby opravdu mělo jít o přerozdělení třiceti tisíc osob do půlmiliardové Evropy s osmadvaceti, respektive sedmadvaceti členskými státy, pak by opravdu nebylo o čem mluvit a emoce by byly nepochopitelné. Za války v Jugoslávii jsme na našem území hostili tisíce uprchlíků a žádné emoce se neprojevovaly. Emoce vyvolává předstírání, lhaní, manipulace s fakty a zjevná neochota k silový krokům – a bez nich to prostě nepůjde. Zatímco Juncker nechápe, Tusk už chápe a formuluje: lepší ochrana vnější hranice EU (a to je silové řešení, vše ostatní jsou jen žvásty), lepší návratová politika a spolupráce se zeměmi migrantů.
Pokud by se toto mělo stát oficiální politikou unie, emoce by se bezpochyby zklidnily, prestiž unijních orgánů by stoupla a nějaké pražské jednání by bylo klubem extremistů bez reálného vlivu.
To by ovšem nesměl v čele stát udivený Jean-Claude Juncker.