Kvůli uprchlíkům posílá Evropská komise Visegrád k soudu, jen Slovensko se ulilo chytrou kličkou, protože jich na své území šestnáct přijalo. Ministr v demisi Zaorálek ujišťoval v rozhlase posluchače, že o nic nejde, že se to potáhne a kdo ví, jak to dopadne. Nicméně hodně koktal, když měl odpovědět na otázku, zdali odmítnutím neporušilo Česko uzavřené dohody.
V tom je jeden ze zakopaných psů. Lisabonskou smlouvou jsme opravdu ztratili hodně na své suverenitě. Už není třeba jednomyslného souhlasu, stačí většinový souhlas. Otázka zní, v jakých případech je nutná jednomyslnost, tedy souhlas všech členských států, a v jakých lze uplatnit právo většiny. V případě přísunu uprchlíků je to tak zásadní průlom do suverenity, že by zdravý rozum napovídal, že by bylo vskutku třeba jednomyslného souhlasu.
Není tomu tak.
Andrej Babiš bude o věci v Bruselu jednat už v pondělí a oznámil, že se o zvrat bude všemožně zasazovat. V podstatě na tom leží do značné míry jeho politická budoucnost. Až lidem dojde, co znamená Dublin 4, že teď už nepůjde o nějakou náplast, o přísun šestnácti nešťastníků, ale že to bude permanentní transfer lidí, které budou dovážet lodi Frontexu původem z rovníkové Afriky, pak teprve to začne být prvořadé politické téma.
Přitom je paradoxní, že evropské vedení hodlá pod praporem lidských práv a solidarity zacházet s živoucími lidmi, jako by to byly balíky bavlny. Navagónovat a šup s nimi do Polska. Pak šup s nimi do Česka. A to jsme ještě formálně samostatný stát. Jakpak by vše probíhalo, kdybychom se stali regionem ve federálních Spojených státech evropských, jak to zcela vážně navrhuje v Berlíně Martin Schulz s dodatkem, že komu se to nebude líbit, ať je z Evropy vyhozen.