Že se tam dostane, to bylo jasné před volbami, kdy vypukla čapí aféra a zdálo se, že se z ní stane torpédo, které ANO pošle ke dnu. Ke dnu šly kupodivu ty strany, které torpédo vypustily, mělo, potvora, zpětný ráz, jako když kopne kobyla. Výsledek byl jediný markantní: čapí akce sice nezbavila ANO voličů, což byl její primární zamýšlený cíl, zbavila ho však koaličního potenciálu.
To bylo jasné, opakuji, hrubě před volbami a psali jsme o tom zde mnohokrát, jaký že vznikne problém, když takřka 50 procent zastoupení ve sněmovně bude nekoalovatelných.
ANO je tudíž v koutě a jsme svědky úžasných intelektuálních tanečků. V pondělí jsem zaznamenal dva.
Předseda lidovců Pavel Bělobrádek hájí v Právu tezi, že Babiš zvolil taktiku chudáčka, se kterým nikdo nechce do vlády jít. Na otázku, zda opozice nezahnala ANO do rohu, takže musí spolupracovat s komunisty a okamurovci, odpovídá, že lidovců se to netýká, že jsou tady jiné strany s více voličskými hlasy a tudíž větší zodpovědností, takže je to na nich. Jaké to jsou strany, neřekl. Nicméně určitý pozitivní prvek v jeho rétorice zazněl. Žádá seriózní pozvání k jednání, předložení podmínek a pak by jeho strana mohla dělat kompromisy a být státotvorná. Toto je rozumné a čitelné, kdežto mudrování, kdo zahnal ANO do kouta, už začíná být směšné.
Ten druhý úlet je mi nepříjemný. Nikdy se tu nenavážím do kolegů novinářů a budiž tato úvaha i nadále výjimkou. Nicméně Lenka Zlámalová, mnou pravidelně čtená a dlouhodobě vysoce ceněná komentátorka nejvyšší úrovně, to svým aktivismem opravdu přehnala. Doufám, že si to i sama redakce uvědomila, protože večer už její komentář stáhla. Nicméně v archivu článek „Babiš testuje nervy ODS“ najdete.
Obsahuje entou variantu na její trvalé teze, jež opakuje v podstatě už denně. Líčí kritickou situaci, kdy se pod hrozbou vidiny koalice ANO s komunisty a fašisty rozjede mediální smršť článků. V zájmu země ale je – cituji - ukázat babišismus v jeho čisté podobě. Nikoliv ho zastírat a maskovat. A v čisté podobě se ukáže ve společné koalici s komunisty a Okamurou (byť bude klidně tichá a nepřiznaná a bude se jí říkat menšinová vláda). To je tedy ultimátní národní zájem interpretovaný Lenkou Zlámalovou. Vše, co se v této zemi na veřejné půdě děje, budiž podle ní směřováno k deklasaci babišismu.
Ale tohle píše Lenka Zlámalová denně. Úžasné je ovšem finále jejího pondělního komentáře, opět cituji: Představa, jak při současné síle některá ze standardních systémových stran dokáže ve vládním spolčení s Babišem brzdit jeho konání, je čistá naivita a alibistické vysvětlení, když někdo neudrží nervy a silný tlak nezvládne. Francouzský prezident François Mitterrand v roce 1981 nalodil do své socialistické vlády komunisty ve víře, že je vládnutím zlikviduje. To se úplně nepodařilo. Bohužel to zlikvidovalo francouzskou ekonomiku na dlouhá desetiletí dopředu.
Jak to číst? Aby se ODS nepošpinila, bude tedy ve vedení České republiky účastna komunistická strana, jak se to osvědčilo ve Francii? Pustíme tedy komunisty ke kormidlu, aby se pak jasně ukázalo, jak je ten babišismus opravdu, ale opravdu hnusný, a národ aby se chytil za nos a kál se, koho že jsme to zvolili? Logiku v tom nevidím, rozum unikl, zbylo jen nadšení pro věc vyjádřitelnou v jediné větě: ceterum censeo Babišem esse delendam.
Toto není jenom krize dlouhodobě prvotřídního komentátora. To je klopýtnutí aktivistického žurnalismu, což je takový žurnalismus, který nemá za cíl politiku reflektovat a analyzovat, ale chce ji dělat.
Aktivistický žurnalismus je intelektuální rakovina naší doby. Má mnoho podob a toto je jedna z nich.
Povzdechněme s klasikem: kéž by nám Pánbůh zdravý rozum zachovati ráčil.