Dvacet akcí se konalo jenom v Praze a jistěže množství dalších po celé republice. Každý si může vybrat způsob, jak to výročí vnímat. Mohu mluvit jen z pozice vlastní zkušenosti, z těch pár hodin strávených na Národní třídě v Praze. Heslo znělo, že děkujeme, že můžeme. Jistěže mu rozumím a vnímám ho a ztotožňuji se s ním.
V létě 1989 jsem byl už hodně dospělý muž, bylo mi čtyřiačtyřicet, a třebaže věci byly v pohybu a ledy pukaly a tání bylo očividné, nenapadlo mě, že příštích třicet let budu žít ve svobodném světě. A teď, po osmadvaceti letech, to vnímám tak, že je zde vysoká pravděpodobnost pokračování.
Asi si to neuvědomuje a nemůže uvědomovat každý. Idealizace minulých let patří k lidské přirozenosti. Mladí lidé pokládají za přirozené to, co já pořád, i po těch takřka třiceti letech, pokládám za zázrak. Ale to je normální a správné, tak to prostě je.
Měl jsem pocit, že bylo letos na Národní méně lidí než loni. Ale ti, co přišli, si myslím svátek užili, nebo mohli užít.
Snad nás bude napřesrok víc. Protože je opravdu co slavit, a co není zanedbatelné: nikdo nás nenutí to slavit.
Děkujeme, že to tak je. A udržme si to.