Za své vystoupení před Parlamentním shromážděním Rady Evropy si Miloš Zeman možná vyslouží podrbání za ušima od Vladimíra Putina, až se k němu přijede lísat do Soči. Jak se jeho mandát schyluje ke konci, vrší politické nehoráznosti.
Vcelku mimo velké povšimnutí se obešel jeho návrh na ústavní změny. Ty měly za cíl udělat z prezidenta majitele státu. A jako majitel státu se zachoval ve Štrasburku. Tam s vážným výrazem navrhl, aby Ukrajina dostala za své odtržené území nějaké ty peníze bolestného. Ústava ukládá prezidentovi povinnost zastupovat stát navenek. V tomto případě také zastupoval stát, ale nikoli ten svůj, nýbrž Ruskou federaci. Na okamurovské nápady o sesaditelnosti politiků jsem se vždy díval s nevolí, ale ve světle posledního Zemanova extempore si říkám, že to není zas tak špatný nápad. Kolik škody naší zemi ten člověk ještě stačí udělat… než si ho lidi zvolí znovu? Stále totiž zůstává kandidátem s nejvyšším počtem preferencí.
Není tedy vyloučený tým snů: na Hradě Zeman a ve Strakovce Babiš s Okamurou a Filipem po boku.
Proti Zemanovu vystoupení se ohradili jak předseda vlády Sobotka, tak ministr zahraničí Zaorálek. To je dobře s tou výhradou, že by se to nemělo odehrát někde na twitteru. Podle ústavy prezident sice není za svoje činy odpovědný, nicméně ústavní činitelé – a odpovědní za formulaci vládního postoje – by se měli ohradit s plnou vážností svých úřadů.
Malá domů
Katalánský premiér Carles Puigdemont zařadil zpátečku ve věci katalánské nezávislosti – požádal parlament o mandát k vyhlášení samostatnosti, ale až po nějaké době nezbytné k vyjednávání. Ono není zcela jasné, o čem by se mělo vyjednávat. Napůl samostatnost mají Katalánci už teď (podobně jako Skotové v Británii), jaký je prostor mezi pojmem „napůl“ a „celá“? Jestliže jen celá, pak jaképak jednání? Je to takový úhybný manévr ve stylu malá domů. Což je s ohledem na stabilitu obecně – dobře.