Oblíbená vize – přiletí Marťan a je mu vysvětlováno, co se na světě děje. Vztahy mezi Ruskem a Amerikou jsou od Trumpova nástupu na nejnižším bodu od studené války, možná na úrovni jejích nejtvrdších údobí.
Abych nepřeháněl, tanky proti sobě ještě nestojí, jako to bývalo při krizích v Berlíně a flotily proti sobě neplují jako v Karibské krizi. Ale je to drsné. Zároveň ale probíhá vyšetřování ruského vlivu na zvolení Donalda Trumpa prezidentem.
Není to jak u blbejch?
Ne. To je současný svět.
Černý versus Knížák
Soudy se vlečou a ústavní soud odmítl stížnost sochaře Davida Černého ve věci sporu s performerem Milanem Knížákem, svého času ve funkci ředitele Národní galerie.
Černý o Knížákovi v televizním pořadu prohlásil, cituji v současné transkripci, že je „kriploidní č***ák“. Ústavní soud usoudil, že Černému šlo o dehonestaci Knížáka. Spor by se mohl točit kolem toho, zda jde o dehonestaci, nebo přesnou definici, já se kloním k druhé variantě.
Černý je sochař, jistě patří k nejlepším v naší zemi. Jako člověk od slova bych pro příště sochaři doporučil, aby se charakteristice „kriploidní č***ák“ vyhnul. Ne snad, že by byla nepřípadná. Jde ale o to, že „kriploidních č***áků“ je v naší zemi mnoho, a když jde o definici, je dobré se co nejvíce přiblížit podstatě, a tudíž je dobře přesněji vystihnout charakteristiku oceňovaného.
Milan Knížák možná spadá do kategorie „kriploidních č***áků“, ale o jeho pozici více vypoví jiná charakteristika: on je Čumpelík nové doby, on je výtvarník, který prolezl (odspodu) k mocenským pozicím ve výtvarnu skrze zažívací trakty mocných. Dnes už je jeho význam limitně blízký nule a může se těšit jen z výnosů Ústavního soudu. Kdežto David Černý je sochař, jehož díla oslovují lidi daleko za hranicemi naší země.
Kdyby byla sbírka, rád bych na pokutu pro Knížáka přispěju, ale myslím, že David Černý ji bez problému zatáhne – už pro to potěšení převahy nad osobou, která ve věci osobního sporu musí žalovat u soudu. Pohrdání, to je to správné slovo.