Před volbami není nic, co by politici nedokázali slíbit, a voliči mají krátkou paměť, takže si nevzpomenou na někdejší Špidlův slogan, že zdroje jsou a pak, když bylo po všem, přišly výmluvy na to, že sliby byly mimo ekonomickou realitu.
Ministr financí Ivan Pilný v neděli vyjel v televizi Prima proti proudu stranických zájmů své partaje, když se opřel do odborářských bossů a odsoudil jejich militantnost. On sám prohlašuje, že na podzim skončí v politice a že z osobních důvodů, jež zůstaly utajeny, nebude kandidovat ani v parlamentních volbách. Je tedy volný jak ten pták a může zpívat, jak mu zobák narost.
Je to kauza, kde je těch pravd povícero. Na jedné straně je naprosto přirozené, že Češi také chtějí něco mít z hospodářského boomu aktuální doby. Je hezké, že šest až sedm set miliard korun odchází jako odváděné zisky do zahraničí, a že se tudíž investice v Česku vyplácí, avšak po skoro patnácti letech v EU začínají mít Češi pocit, že tahají za kratší konec provazu a že hrají hru na hlupáka. Tím spíš, že se jim vyčítají udělené dotace na cyklostezky a chce se po nich transfer čerstvé krve ze Somálska na Vysočinu, lépe do Polabí.
Reakce odborů je zcela přirozená a žádné odbory by nikde nejednaly jinak. Druhá pravda zní, že silné odbory růst likvidují – sledujme, jak dlouho ještě Lufthansa a její potomstvo vydrží nezkrachovat v důsledku odborářských aktivit svých zaměstnanců. A pokud jde o militantství, tak to je u nás opravdu krotké, určitě ve srovnání s tím, co čeká Emmanuela Macrona ve Francii. Výsledek pak asi bude někde mezi tím vším – platy porostou, ale ne moc, a krize přijde, i když ne hned.
Jak se v tom vyznat
Lesk bojovnice za lidská práva Su Ťij rychle matovatí a už 360 tisíc petentů žádá odebrání Nobelovy ceny míru. Jistě jsou všichni znalci myanmarských poměrů a všichni navštívili na místě svazový Arakanský stát a na místě se přesvědčili o tom, co se tam děje. Rád bych se s někým z těch znalců setkal.
Když čtu o tom, že povstalci z řad muslimských Rohingů zaútočili 25. srpna na několik desítek policejních stanic a vojenských stanovišť, rád bych od nějakého znalce poměrů dostal indikaci, který stát na světě by neposlal armádu do oblasti, kde probíhá koordinovaná ofenzíva na několik desítek silových bodů v oblasti. Mě žádný takový stát nenapadá. Ale třeba to těch 360 tisíc rozhořčených znalců ví a aspoň jeden mi to prozradí.
Francie má vojáky v ulicích kvůli islámskému teroru, Británie je tam má taky. Německo ne, ale možná taky k tomu sáhne, aby vojáci doprovázeli německé dívky a ženy, až půjdou na vlak.