Neúspěch třetího kola vyjednávání mezi Británií a unií o brexitu by měl být varováním před vábením iluzionistů, kteří by chtěli něco podobného uspořádat i u nás. Nejsou to jen horké hlavy z mítinků pana Okamury nebo Petra Macha, ten se dokonce vzdal lukrativního postu europoslance, aby své Svobodné hrdě dovedl k nevstupu do sněmovny a následně pak přispěl poměrným dílem úspěšným stranám, dle průzkumů tedy ANO, komunistům, ODS, TOP 09, socdem a lidovcům.
Škoda, že se už netočí pokračování seriálu Ano, pane ministře a Ano, pane premiére. Také profesor Parkinson by si při pozorování procesu brexitu užil.
V podstatě jde o to, že nikdo nemá ani chuť, ani kompetenci rozchod skutečně realizovat. Britové chtějí vyhodit polské instalatéry (a pak budou zkoumat, zdali polské instalatéry plně nahradí instalatéři z Bangladéše) a nehodlají do unie už dávat žádné peníze, zato chtějí obchodovat na unijním trhu. Unie nechce svoje instalatéry obětovat, potřebuje britské peníze a přístup na trh pokládá za nůž na britském krku, přičemž nechce o britský trh přijít. Přitom všem běží dvouletá lhůta – od letošního března. Po ní, i když nedojde k dohodě, nebude Británie v unii. Ale co bude potom? To nikdo neví.
Před nedávnem jsem strávil týden ve Skotsku. Nejednou jsem tam zahlédl známé cedule typu Postaveno za přispění Evropské unie. A v tom to vězí. Princip je přerozdělování a regulace. Koncepce, natož pak principy demokratické kontroly a obměny, to chybí a bude to chybět i nadále, protože na tom nemá nikdo ze zúčastněných zájem.