Neviditelný Pes

Před pětadvaceti lety

28.8.2017

O víkendu jsme si připomněli čtvrtstoletí od sametového rozvodu Československa. Mladé generaci připadá samostatné Česko a samostatné Slovensko jako cosi přirozeného, mně při slově Česko skočí knedlík do hrdla.

Když v devětaosmdesátém praskaly ledy a hroutil se starý režim, pokládal jsem za samozřejmé, že se vrátíme k názvu Československá republika a budeme mít znak se lvem a štítkem s trojvrším a dvojitým křížem. Ještě dvacet lety před tím, když jsem nastupoval na volnu, jsem pyšně nosil na uniformě opasek s mosaznou přezkou s vyraženým klasickým znakem Československa. V tom roce osmadevadesátém jsem poprvé zapochyboval o Václavu Havlovi: slyšel jsem ho televizi vykládat cosi zmateného o státním znaku. Co to plácá, napadlo mě tehdy před obrazovkou. To je přece jasné, že obnovíme znak, který měli na čepicích vojáci u Dukly i Tobruku!

Jenže on dobře věděl, o čem mluví a odkud vítr vane. Konec konců, mohlo mě to napadnout. Prapory fašistického Slovenska jsem poprvé viděl v Římě devětaosmdesátého, když se světila Anežka. Režim tehdy pustil na oslavy Čechy i Slováky – a Slováci si rozvinuli vlajky: trikoloru se slovenský znakem. Opravdu mi mělo být jasné, kam to půjde.

Byl to sametový rozvod a dobře tak. Jistěže jsou vztahy mezi Čechy a Slováky příkladně dobré. Ubývá pamětníků, kteří ale vzpomínají na normalizační dobu, která byla do značné míry „farská republika“ - řízená Slovákem Husákem, který měl za zády svoji ještě horší alternativu Vasila Bilaka. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát, že česká část vedení komunistické strany si nechala tuhle nadvládu líbit – to za Antonína Novotného opravdu, ale opravdu nebylo.

Čas oponou trhnul, upozornil Jan Neruda, změněn svět. Vzpomínky blednou, historické analýzy se skrývají v tlustých foliantech. Výčitky vůči sobě nemáme žádné, jako pamětníkovi mi jen občas zaskočí, když vidím v televizi takovou kreaturu, jako je Milan Kňažko, a slyším jeho nestoudné řeči. Že takový člověk nechodí kanály, dokazuje, že je možné všechno. I to, že se jmenujeme Česko.

Aston Ondřej Neff


zpět na článek