Neviditelný pes

Rudý stařec

12.8.2017

Tak ono mu je pětadevadesát, Milouši Jakešovi, poslednímu generálnímu tajemníkovi KSČ. Je pořád čiperný, upřímně lituje listopadového převratu a přeje si, aby zemi opět převzala komunistická strana. V ní není členem, nicméně jí aspoň v něčem drží palce.

Dnešní mladá, ale možná ani ta střední generace by asi nedovedla vyjmenovat generální či první tajemníky, jak šli po sobě. Klement Gottwald s krvavýma rukama, viděl jsem ho coby školák na povinné návštěvě mauzolea v Praze na Vítkově, pod skleněným poklopem ležel Gottwald v uniformě, u nohou polštářek s řády: bystré dětské oči si všimly začernalých špiček řádových hvězd, vina výpadů ne dokonale mumifikovaného těla. Následoval Antonín Zápotocký, politický lídr v druhé generaci, svou nepředstíranou lidovostí dokázal zastřít skutečnost, že i on má krev na rukou. Antonín Novotný, krasavec a mistr mariáše, v politickém důchodu se prý chlubíval „za mě tu Rusové nebyli“ a v tom měl pravdu. Gustáv Husák, s minulostí prvorepublikového právníka, oběť procesů, symbol normalizace, ve které hrál tragickou )úlohu menšího zla – jeho alternativou byl Vasil Biľak, arcilotr a vlastizrádce, krejčí s výučním listem opatřeným poznámkou „nepúšťať na saká“. Nakonec to byl Milouš Jakeš, bezmocný žvanivý strejda, Dubčekův spolužák z moskevské politické školy; otěže strany mu dali do ruky v době, kdy ledy byly už pořádně rozpukané, dva roky před převratem, takže nemohl nic pokazit ani svým proslulým projevem z Červeného Hrádku, tesat do kamene by se měla věta: No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno... ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok.

Je mu pětadevadesát, o demenci nepodávají zprávy ti, co se s ním potkali. Ale nějakou reflexi, té jsme se nedočkali, ani když mu bylo pětaosmdesát, ani o deset let dřív. A tak místo blahopřání k vysokému věku budu raději myslet na ty, které režim jím prezentovaný ublížil, které zničil, které zabil.

A byly jich statisíce.

Aston Ondřej Neff


zpět na článek