Tak už je to jasné, Evropská komise zahájila kárné kroky proti Česku, Polsku a Maďarsku kvůli nepřijímání migrantů. Nevrlá reakce napříč českými politickými stranami je ojedinělá. Zvolna se vracíme o více než sto let zpátky. Jsme tu zase my a oni, tehdy Vídeň, teď Brusel. Přitom jádro sporu je do značné míry absurdní.
Absurditu si uvědomíme na pozadí faktu, že Rumunsko není na pranýři, žádná komise ho nevláčí a nehrozí mu pokutami, protože přijalo v rámci kvót šest set migrantů. To je kapacita jedné lodi plné nelegálů, kterou vypraví mafie v libovolnou hodinu libovolného dne. Celý ten tanec kolem kvót je čistě formální. Rumunsko a další země na tu hru přistoupily zřejmě proto, aby měly klid. Přijalo šest set lidí, kde asi je jim dneska konec.
Celá ta věc by mohla vrhnout špatné světlo na celou unii a její smysl. Ale unie není k ničemu, jak se ukázalo. V době, kdy se startují jednání o brexitu a hrozí štěpení společenství, přece jen unie našla společnou řeč: Evropský parlament nalezl optimální podobu energetických štítků.
Vzhledem k tomu, že podle psychologických výzkumů není 30 % populace schopno vnímat ironii, zdůrazňuji expresis verbis: toto je ironie. Za rok, za dva bude povinnost upozornění na ironii součástí agendy Evropského parlamentu. Toto není ironie, toto je prognóza.
Zpátky k věci. Český postoj je klasifikován jako porušení dohody. Problém je v tom, že česká společnost nepovažuje tuto dohodu za dohodu, ale za diktát. Na diktáty jsme velmi citliví a máme pro to důvody. V danou chvíli je těžké si představit politickou konstelaci, která by byla ochotná se tomuhle diktátu podřídit, ať volby dopadnou, jak dopadnou.
Jde o zřetelně různoběžné linie. Rozhodnutí komise je pro českou společnost novum. Jak se k tomu postavit?
Nenapadá mě nic než drsné historické srovnání. Hitler v roce1938 a Brežněv v roce 1968 hrozili vyvražděním části obyvatelstva. V roce 2017 nám Juncker vyhrožuje, že nám sebere prachy. To je trochu jiný námět k přemýšlení.
Nicméně, pozitivně: celý ten humbuk kolem kvót je pouhý trik bruselských mocipánů, maskující jejich bezmocnost vůči migrační horečce, která v třetím světě vznikla. Bylo by dobře, aby česká veřejnost věděla to, co jí není politická reprezentace schopná sdělit a o čem šla řeč v úvodu: kdybychom přijali šest set migrantů jako Rumuni, nejspíš bychom měli pokoj. To je ta absurdita bruselského pseudořešení. Skutečné řešení je jinde: ochrana vnějších hranic a stabilizace a pomoc v ohrožených oblastech světa.