Naši politici debatují o tom, zdali je třeba násobit opatření kolem vládních budov. Po čtvrtečním útoku na britský parlament není divu. Je dobře, že se na veřejnost dostaly jen rozumné hlasy, jak z vládního, tak opozičního křídla, a doufejme, že je to proto, že ty nerozumné se nevyskytly. Proti sebevražednému odhodlání jednotlivce stoprocentní obrana není, to bychom museli chodit nazí se vztyčenýma rukama, ale ani pak se nedá vyloučit, že někdo spolknul časovaný šrapnel.
Podstatné je – zabránit tomu, aby v naší zemi vznikla sociální vrstva, ze které terorismus pochází a která ho podporuje. Londýnský vrah byl právně vzato Angličan. Bez Molenbeeku by nedošlo k útoku na bruselské letiště. V tom je podstata věci a jádro celé tragédie. Kde kdo si láme hlavou, jak vymýtit terorismus. Bohužel terorismus má své podhoubí, má svoji podporu v širokých vrstvách souvěrců. Ti buď sympatizují, nebo se bojí, jedno k druhému. Kdyby tomu tak nebylo, ti lidé by sami vydali policii nebezpečné souvěrce. Kdyby soused odnaproti hlásal vražednou verzi katolicismu, neváhal bych běžet na policii, aby se na něj podívala. Takový mechanismus v Molenbeeku a v obdobných čtvrtích Londýna a Paříže nefunguje, a proto nám turecký spojenec v NATO může vyhrožovat, že v příštích létech nebude moci Zápaďan nikde na světě vyjít veze strachu na ulici.
A bude hůř, až se k moci dostanou politici typu Martina Schulze. Pak může dojít k paradoxní situaci, že budeme přijímat asylanty prchající z Německa.
Už to tady bylo a pořád ještě jsou mezi námi pamětníci těch dob.