Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker vystoupil před Evropským parlamentem s dokumentem zvaným Bílá kniha. Hovořil pak o pět možných variantách dalšího vývoje unie, přičemž výslovně odmítl možnost, že by se vrátila k dimenzi sféry volného obchodu.
Jednou z pěti variant je i vícerychlostní Evropa – větší míru integrace přijmou ty státy, které ji budou chtít. Další scénář je „méně, ale účinněji“ a to, co jemu by se nejvíc líbilo, je „všichni dohromady dělat mnohem víc“.
Myšlenka vícerychlostní Evropy se diskutovala neoficiálně už delší dobu a pokud je tedy Bílá kniha oficiální dokument, je to tedy oficiálně vnímaná varianta dalšího vývoje. Junckerovy teze jsou natolik obecné, že z těch pěti možností se dá odvodit pětadvacet variant. Vícerychlostní Evropa ostatně existuje už teď, protože v sedmadvacítce funguje kartel pod vedením Německa, na nějž neplatí ani jím schválené regule, ale zato dokáže vnutit své představy nečlenům kartelu. V tomto smyslu, kdyby se dvourychlostní Evropa institucionalizovala, by pak záleželo na tom, co všechno by ta hodněrychlostní Evropa mohla pomalurychlostní Evropě vnutit.
Podle Junckera by větší integrace jádra Evropy znamenal velký pokrok. Není ale jasné, v čem by ten pokrok spočíval. Členské státy by mohly sdílet více kompetencí i zdrojů. Jak tomu rozumět? Sdílené kompetence, to znamená, že by zúčastněné národní státy předaly větší část agendy Junckerovi a jemu podobným. Sdílení zdrojů, to může znamenat především unifikaci daní, přičemž vzhledem k různosti hospodářské úrovně napříč Evropou by nutně profitovali ti nejsilnější – mimo jiné i Lucembursko, které je bohaté proto, že jím procházejí finanční transakce, nikoli proto, že by ke světovému bohatství přispívalo nějakými užitečnými produkty. A hlavní cíle? I na ně poukázal. Je to ochrana klimatu, udržitelný rozvoj a společná obrana, čímž je míněna vojenská instituce, nikoli efektivní ochrana hranic Schengenu.
Základní problém unijní Evropy je v katastrofálním deficitu demokracie. Je přece úžasné, že o budoucnosti mudruje člověk, který nese velkou část zodpovědnosti za současný stav unie, kdy ji opustila druhá největší ekonomika a zbytek se otřásá v základech. Tito lidé nemají pocit jakékoli zodpovědnosti vůči komukoli, jsou neprůstřelní a nesesaditelní a u vědomí své bohorovnosti pak mohou rozpřádat své plytké projekty, jak to učinil před parlamentem právě Juncker.
Změna politiky se rovná výměna osob, to je základ fungování jakékoli demokratické struktury, ať je to spolek holubářů anebo národní stát. Toto zde nefunguje, předáci mohou žít ve skleněném zámku mimo pásmo reality a není pak divu, že stále více lidí vnímá unii jako žalář národů a musí se jen smát, když Juncker maluje vizi, jak se všichni společně ženeme plnou parou vpřed.