Po bruselském masakru se v médiích objevilo více reálně analytických a apelativních úvah, než bylo dosud obvyklé. Citoval bych alespoň jednu z nich, komentář Milana Vodičky Čurání na bomby teroristy nezastaví v MF Dnes, respektive na iDnes.
Naprosto to není, že by najednou prozřel a otočil, jeho pohledy a analýzy byly v průběhu krize mezi těmi realistickými, nicméně tentokrát se vyslovil mimořádně jasně a ostře. Kdyby to takhle napsal před půl rokem, označili by ho za nahnědlého fašouna, xenofoba a rasistu. Vím to, protože v tomto duchu sám píši od začátku krize a byl jsem nejednou za xenofoba a fašistu stigmatizován.
Kriticky tu píše o politicích. K tomu dodám, že Evropská unie svěřila starost o zahraniční politiku ženě, která se na tiskové konferenci rozbrečela. A není to první brečení na politické scéně. Ano, máme předáky, kteří brečí, a shodně s Milanem Vodičkou si myslím, že je to doslova šílené.
Po přečtení Vodičkova komentáře vytane na mysli otázka, kde začít. V čele Evopy nestojí – naštěstí – jakási brečící dáma. V čele Evropy stojí německá kancléřka Angela Merkelová a ta musí odejít do výslužby. Chamberlain taky odešel, mimochodem - poté, co vyhlásil Hitlerovi válku a osm měsíců ji vedl. Merkelová se zatím dostala k tomu, že předala klíče od Evropy Turecku a snaží se pašerácký byznys s lidmi nahradit cestovní kanceláří. Další kroky navrhnout nedovedu, třebaže nápadů by bylo mnoho, nicméně tento by pro začátek stačil.
Vodičkova analýza profilu politiků je trefná. Doplnil bych ale ještě jeden aspekt celé věci. Samozřejmě, že politici usilují hlavně o své znovuzvolení, vždycky to tak bylo a usilovali o to i silní politici, Churchill, de Gaulle i Reagan či Thatcherová. Dnešní brečící politici se podbízejí ani ne tak svým voličům jako společenskému klimatu - a to vytvářejí duchovní elity a seriózní noviny. Kdyby takové komentáře, jako je Vodičkův, vycházely obden v Monde, Times, FaZ a ve Stampě, politici by se chovali jinak. Naštěstí je u nás atmosféra méně odporná, politická korektnost se tolik nezažrala pod nehty, lžeme si míň než jinde. Pokud se ale tahle atmosféra nezmění všeobecně, politici budou mít ještě mnoho důvodů, aby si pobrečeli.
Dejme na modlení, aby prozřeli a vrátili se z výletu na Mars dřív, než bude pozdě. Pozdě nastane, až se lidi naštvou a postaví si do čela ranaře Sládkova a Okamurova typu. Oba už přičichli aspoň z dálky k vůni kuchyně, kde se vaří politická moc. Apetit tedy mají a hlásí se stále silněji. A nejsou sami.
Jsme tedy zatím ve stádiu úvah. A taky čekání na to, kde a kdy vybuchnou další bomby.
Babišova trapnost a její dozvuky
Andrej Babiš se podfukem dostal k padesátimilionové dotaci, a je tudíž šílené, že takový člověk je ministrem financí. Potíž je v tom, že si ho zvolili voliči a že ho nadále masivně podporují. Zrovna tak je šílené, že máme jako hlavu státu Miloše Zemana. Lidé ho podporují a těžko pochybovat, že bude znovuzvolen. Je celkem úsměvné, že Pavel Bělobrádek v čele lidovců dává rozhovory tiskové kanceláři a běduje nad tím, že Babiš škodí vládě. Svým trvalým střetem zájmů jí škodí od samého začátku. Proč tedy Bělobrádek se svými lidovci do takto zatížené vlády lezl? Půvabně se ale zachoval druhý muž strany Jurečka. Řekl, že nemá názor. Aspoň že tak.