Byla by to po dlouhé době dobrá zpráva, kdyby se uskutečnilo v Sýrii příměří. Po celý pátek o tom slyším v rádiu. Vnímám i změnu terminologie. Najednou se přestalo mluvit o umírněné opozici a hovoří se o povstalcích.
Takže snad že Asadův režim uzavře s povstalci příměří a že těch povstaleckých skupin je sto.
Je to až pozoruhodné, co se od našince předpokládá, že spolkne.
Když se řekne umírněná opozice, tak si představuju něco o dvě patra od Kalouska níž. Rozhodně se mi nevybaví muž opásaný kulometnými pásy s bazookou v ruce. Ten povstalec mi do toho více sedí. Přitom to povstalec není automaticky jen pejorativní označení, my přece slavíme Pražské povstání a litujeme, že v době Mnichova nepovstali proti vládě naši pradědečkové v době, kdy jsme ještě nebyli na světě, ale kdybychom byli a bylo nám těch dvacet, určitě bychom povstali a stali se povstalci.
Myslím, že ten významový posun chápu. Asad byl v očích Západu verbálně zbaven legitimity proto, že použil brutálních prostředků proti svým oponentům. Kdyby se od začátku na Západě oni oponenti označovali za povstalce, byla by zde jakási předvidatelná reakce: na jedné straně režim, na druhé povstalci. Odehrává se to v Sýrii, v zemi drsné, divoké, s mravy nám vzdálenými. Takže asi by se to na Západě bralo jinak, kdyby šlo o režim a boj s povstalci. Jenže pojem „povstalci“ se nepoužíval, ještě ve čtvrtek to byla umírněná opozice. A kosit umírněnou opozici bombarďákem, to jaksi nezapadá.
Přestanu dělat tajemného. Chci jen dokladovat, že tahle hra se slovy má závažné důsledky. Odvádí pozornost od fakticity, od podstaty věci. Dnes už je jasné, že poprava hnusného diktátora Husajna a lynčování neméně hnusného vraha a diktátora Kaddáfího měly osudné následky. Následuje otázka pro vtipné hlavičky:
Copak se stane, když hnusného diktátora Asada necháme zlynčovat nebo pověsit?
Varianta první: Těch sto povstaleckých skupin se dohodne, uspořádají volby a podle jejich výsledků sestaví zákonodárné shromáždění, z něhož vzejde vláda a ta bude pracovat na rekonvalescenci země a jejím dalším rozkvětu. V Sýrii vznikne jádro demokracie Blízkého východu. Arabské jaro konečně přinese plody.
Varianta druhá: Jakmile Asad padne, jeho technici moci, tedy úředníci i vojenští důstojníci, se přidají k Islámskému státu a posílí jeho vražednou mašinérii. Těch Západem podporovaných sto umírněných opozičních skupin se pustí do války jedné proti všem. Budou se vraždit vzájemně ještě víc než dosud a na pochod do Evropy se dají další miliony zoufalých lidí.
Končím tento text plný škodolibých poznámek. Přeji si, aby se příměří uzavřelo, aby utrpení skončilo a aby nastal proces k nějakému rozumném u řešení. Ale to nebude ve znamení vítězství jedné nebo druhé strany. Třebaže jsem v životě v Sýrii nebyl, jaksi z poznatků obecného chodu věcí usuzuji, že její územní integrita je problematická a že když na jejím někdejším území těch celků vzejde víc, pokud se nebudou vzájemně vraždit, bude lépe pro všechny.
Konec konců, z někdejší britské Indie taky vzešla Indie, Pákistán, Bangladéš, Srí Lanka, Nepál, Bhútán a jistě jsem na něco zapomněl.