Bez vyústění vyzněla parlamentní debata o imigrační krizi a ono to jinak ani dopadnout nemohlo. Jde o problém výslovně exekutivní. Před volbami – našimi, ale také německými, francouzskými, italskými - imigrační problém nebyl na stole.
Byl na stole před volbami polskými a tam došlo ke zvratu, k odklonu od linie předchozí vlády, která podrazila společnou linii visegrádské čtyřky, když nehlasovala proti nesmyslu s redistribucí uprchlíků, jako kdyby to byli slanečci.
V diskusi bylo řečeno to či ono a mnohá slova byla rozumná, nicméně rozhodovat bude vláda a podstatné je i stanovisko, jak ho formuloval premiér Sobotka. Uprchlíci nejsou armáda, to je jedna teze. Reakce musí být celoevropská, to je druhá teze. Obě jsou rozumné. Hloupé jsou nápady zadrátovat naši hranici. Zadrátujete ekonomické migranty, zadržíte je, ale zadržíte taky mrkev, kterou nám povezou Bulhaři. Ovšem drát být musí a ten musí být na hranicích vnějších, jinak to s Evropskou unií dopadne špatně. V tomto smyslu je Sobotkova teze o evropském řešení zcela namístě.
Sobotka tedy musí čelit radikálnímu tlaku subjektů bez odpovědnosti a zároveň se snaží nezpřetrhat ještě více vazeb s Unií, s níž jsme vázáni politicky, kulturně i (především) ekonomicky. Ta prožívá svůj Návrat z Marsu, procitnutí z jakéhosi obluzeneckého tripu. Západní média pozvolna přestávají lhát a společnosti se vracejí na půdu reality. To je důvod k optimismu a také je to podpora konceptu chladné hlavy, jak ji zastává Bohuslav Sobotka.