Nikdy jsem tam nebyl, ale slýchám o krásách této země a zatím to hlavní negativní z aktuální doby, co mi na Norsku vadí, je sestava mudrců, která je schopná dát Nobelovu cenu míru Al Gorovi nebo Evropské unii. Že ale Norsko bylo schopné vytvořit něco tak odporného, jako je Barnevern, to opravdu nechápu.
Někdy mě tak napadá, co by se asi stalo, kdyby byl Barnevern u toho, když jsem od táty dostal vejprask. Určitě by mě rodičům sebrali a dali na výchovu standardní rodině splňující všechny parametry. Jistě jsou na to předpisy a ti pěstouni dětí zabavených Barnevernem je musí do puntíku splňovat. Copak asi Barnevern udělá, když pěstoun odepne řemen a smradovi namaže zadek? Asi předá dítě jinému pěstounovi, nevím. Věřte, že dokážu vymyslet na toto téma tucty černo-groteskních situací.
Realita ale zůstává prozaická – teď Barnevern odebral česko-norskému páru devítiměsíční holčičku.
V rodinných vztazích najdeme vše, od ráje po peklo, a ono se to leckdy i střídá. Někdy rodiče dítě i zabijí. Mnohé děti žijí v podmínkách doslova šílených. Ale zase je jasné, že když zřídíte úřad na zabavování dětí, tak věren Parkinsonových zákonů musí nejen nabírat další pracovníky, tak i rozšiřovat pole působnosti.
Takže závěr úvahy je poněkud temný a týká se tak trochu pohledu na severské státy. Ve Švédsku se už lže z moci úřední a je pak směšné se sopit na Poláky (jakkoli si myslím, že veřejnoprávní televize nesmí fungovat jako vládní vlnka). No a Norové dělají to, co udělali nacisti, když v Lidicích postříleli muže a ženy nahnali do koncentráku: dali děti na převýchovu.
Ano, dostával jsem od rodičů na prdel.
Kdybych byl v Norsku, Barnevern by mě zachránil.
Naštěstí nejsme v Norsku, rodiče jsou na pravdě Boží a přestože jsem dostával na prdel, s chutí posílám do prdele hnusnou instituci zvanou Barnevern.