Málokdo věřil, že protikuřácký zákon projde. Je příliš mnoho tabakistů mezi poslanci a nátlakové peníze zainteresovaných lobby jsou příliš důrazné. Přitom ta logika je neúprosná.
Kouřit se nesmí v dopravních prostředcích. Kouřit se nesmí na pracovišti, ledaže tam přijde Zeman a řekne „popelníček by nebyl“ a servilní poskok mu ho podstrčí. Nesmíte kouřit na letišti a utloukli by vás, kdybyste kouřili v nemocnici. Spor je jen o ty prostory určené k veřejnému stravování.
Naprosto pochybené jsou argumenty poslance Jandáka – a nejsou z jeho hlavy. Zdaleka nejen Jandák argumentuje, že stejně škodlivé pro zdraví je pojídání uzenin a tučného masa. Uniká zde ale jeden podstatný moment.
Že je pan Jandák očividně obézní a tím si škodí a bezpochyby ukracuje život, je pouze jeho osobní problém a netýká se nikoho jiného než jeho, eventuálně jeho blízkých. Když půjdu kolem pana Jandáka, možná si ho všimnu a postřehnu, jak je tlustý. Nijak se mě to nedotkne.
Kdyby ale si vypaloval zobák, bude mi to vadit, bude mě to obtěžovat a zdravotně mě to poškodí, kdybych jeho toxiny měl vdechovat.
V tom je zásadní rozdíl mezi životosprávou poslance Jandáka a vypouštěním toxických exhalací.
Tlusťoch škodí sobě. Kuřák škodí jiným, to je ten podstatný a zásadní rozdíl. Proto se už desítky let nesmí kouřit, jak jsem uvedl, v dopravních prostředcích. Není nejmenší důvod, proč by se zákaz neměl přenést na další veřejně sdílené prostory.
Což samozřejmě neznamená, že je vládní návrh zákona rozumný – zvlášť ty pasáže o odpovědnosti provozovatele vybízejí k ostražitosti.
Pravda, viděl jsme v Arizoně v restauracích výzvy s telefonním číslem, kam zatelefonovat, pokud spatřím někoho kouřit, a taky upozornění, že je personál oprávněn žádat legitimaci po každém, kdo nápadně mladistvě vypadá.
Ale to je v Americe. Ve svobodné zemi s jasnými a vymahatelnými a rozumně postavenými zákony.
(Nebo aspoň takovou představu o Americe mám, a mohu se mýlit.)