Starší z nás si ty obrázky pamatují – zelená uniforma, brigadýrka, zrak upřený v dál, přes prsa samopal a u nohy věrný vlčák. Tak vypadal barvotiskový socialistický příslušník Pohraniční stráže. Takoví neohrožení chlapci bránili podle komunistické propagandy naši hranici před imperialistickým agresorem.
Ve skutečnosti nechránili republiku před vpádem západních vojsk, ale bránili občanům vlastní republiky v jejím opuštění. I proto obepínalo hranici s Rakouskem a Západním Německem až dvacetikilometrové pásmo, do kterého se smělo jen na zvláštní propustku. A poslední stovky metrů až k elektřinou nabitým drátům byla holá zem, aby „obránci vlasti“ mohli na „narušitele“ bez problémů střílet. Taková to byla idylická doba.
Nyní se zdá, že se ty časy vrátí, jen s tím rozdílem, že pohraničníci budou konečně střežit naši hranici proti narušitelům přicházejícím odjinud. A současně s tím se zřejmě začnou stavět znovu ploty. Ostatně Maďaři na nic nečekali a už je na hranici schengenského prostoru, tedy na své hranici se Srbskem, budují. Však desítky tisíc ilegálních imigrantů, kteří do země putují, nejsou nic, nad čím by se dalo mávnout rukou. Bohužel, podobné oplocení začne asi brzy vznikat i uvnitř Schengenu, proti přílivu nezvaných a nevítaných hostů se bezpochyby bude bránit každá země.
Nezbývá než dát za pravdu Miloši Zemanovi, který v jedné své jasné chvilce prohlásil: „Myslím si, že jednou nastane čas, kdy budeme muset povolat armádu ke střežení naší státní hranice, což je koneckonců úkol každé armády.“
Jen zůstává otázkou, kdy k tomuto obsazení hranice vojskem dojde a jak dlouhé bude mít trvání. Jakmile se totiž dají do pohybu celé národy, už je nic nezastaví. Podobá se to oceánu – jednu, dvě, tři vlny je možno hrází odrazit, ale nakonec se moře převalí i přes tu nejpevnější překážku a vody zalijí vnitrozemí...