Posledně jsem tu vzpomněl významné výročí právě uplynulého roku, výročí vypuknutí Velké války. To se týkalo celé Evropy. My jsme se ale ohlíželi i po listopadovém převratu z roku 1989, od něhož uplynulo pětadvacet let.
Vzpomínalo se všelijak, nicméně v paměti utkví asi dva momenty. Bylo to především vypískání Miloše Zemana červenými kartami na Albertově, kdy se neodvážil se osobně dostavit – jako jiní politici – na Národní třídu, kde k historické události došlo. Co ovšem dalece přesahuje význam události samé, jsou odezvy. Objevila se špinavá vlna bolševismu, fašismu, antiamerikanismu a putinismu. Nezjevila se jen tak z ničeho, živená Václavek Klausem a samotným Zemanem byla ve společnosti přítomná už v souvislosti s ukrajinskou krizí, ale po tom 17. listopadu se zviditelnila, že se nedala přehlédnout. V krystalicky čisté podobě se pak projevila ve fámě, že si akci vymyslela a organizačně ji připravila americká ambasáda v Praze.
Škarohlíd by propadl snadno dojmu, že je úsilí o obnovu v troskách a pětadvacet let bylo dobrých jen k tomu, abychom se vrátili zpět. Co česká putinovská sebranka předvádí, to by mohlo být tištěno v Rudém právu a Tribuně před rokem 1989 bez změny slůvka. Obsah i smysl je totožný, tedy nasazení ruského chomoutu.
Rozdíl tu ovšem je, a to obrovský. Putinovská pakáž nemá podporu ruských bajonetů. A bylo dobře si ve dnech kolem 17. listopadu uvědomit, že vše, co se stalo, bylo možné jen proto, že Rusové stáhli prst ze spouště. Komunistická armáda i policie byly připraveny a neváhaly by před masakrem, kdyby k tomu dostaly z Kremlu povel. Ten nepřišel a režim se bez podpory bajonetů zhroutil.
Tuto podporu naši putinovci nemají. A každý má teď příležitost se projevit – opět záleží na každém hlasu a na postoji každého občana. Dějiny neskončily, to je hlavní poučení z událostí kolem pětadvacátého výročí. A budou pokračovat i v roce 2015.