Není na světě mnoho oborů, ve kterých by si lidi sami určovali platy. Tedy, jeden je nabíledni. To jsou soukromníci a ti mají z podstaty věci zažito, že jejich příjem je přímo uměrný výkonu. Firma prosperuje, takže si mohu víc vyskakovat, než když jde ke dnu. Politici, to je druh podnikatelů v oboru, kdy na výsledku nezáleží vůbec.
V dávné Číně, slyšel jsem a asi to není pravda, byli lékaři placeni za dny, kdy byl císař zdravý. Když onemocněl, ztratili příjem. Je to příliš rozumné a logické na to, aby to byla pravda. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby se platy poslanců a vládních činitelů vázaly na výkon státu. Ekonomika jde nahoru, platy jdou nahoru. Klesá, platy taky. Ony dokonce existují návrhy tento princip respektující. Odkazují na státní dluh.
To ovšem jsou chiméry stejné míry hodnověrnosti jako báchorka o císaři a jeho lékařích. Ti lidé si schvalují platy sami a jejich zdroje vždycky jsou – je to státní kasa živená z daní obyvatelstva, přičemž úhrn peněz nacpaných státu se rovná plus mínus polovině příjmu.
Takže aktuální debata o zvýšení poslaneckých platů má mantinely. Na spodní hranici je to pětistovka, na horní osm tisíc měsíčně. Fortuna by měla přijímat sázky, jak to dopadne. Vsadil bych osm tisíc, ale výtěžek by byl minimální. Bláhovců sázejících na pětikilo by asi bylo minimum, máme přece jen své zkušenosti.