Brzy ráno se svět dozvěděl výsledky skotského referenda o nezávislosti: Skotsko zůstane součástí Spojeného království. Referendum o skotské nezávislosti nespadlo z nebe. Je výsledek rostoucí nacionalistické nálady a ta roste tou měrou, jak upadá prestiž tradičních mocností, jež tvořily hlavní opěrné sloupy evropské, neřkuli světové stavby. Píseň Rule, Brittania se může dnes zpívat, ale působí to poněkud komicky, jako když se u nás zpívá u piva Hercegovina. Británie upadla na mocnost druhé, ne-li třetí třídy a Skotové tudíž nemají mnoho důvodů, proč zůstávat pod jejími křídly.
Také současná vlna antiamerikanismu má jako jednu z příčin úpadek americké moci. Amerika jakž takž vyhrála korejskou válku, jakž takž, aspoň uhájila plichtu a vrátila svobodnou část poloostrova na osmatřicátou rovnoběžku. Ve Vietnamu prohrála a od té doby prohrála prakticky všechny konflikty, do kterých se namočila a jež rozpoutala, teď se snaží o fiasko v Sýrii. Teze o výhodnosti spojenectví s Amerikou ztrácí na věrohodnosti.
Samo konání referenda je obrovská zpruha pro všechny iredentisty zdaleka nejen v Evropě. Když Skotsko ano, proč ne Novorusko? Katalánsko a Baskicko? Benátsko? Korsika? Belgie je samozřejmě totálně umělý stát a hrozilo nebezpečí, že i Spojené království – řečeno slovy Putinova mluvčího Václava Klause – je umělý stát bez nároku na existenci.
Skotsko tedy volilo, jak volilo. I kdyby to dopadlo jinak a osamostatnilo by se, svět by se nezbořil, život by šel dál a možná, že i to samostatné Skotsko by lépe prosperovalo a lidé by v něm byli spokojenější, než byli dosud. To by byly jistě pozitivní pocity. Zůstal by však pocit zmrzačenosti v těch, kdo si rozchod nepřáli. Pak by bylo dobře se zeptat třeba právě Seana Conneryho, zda to stálo za to roztrpčit půlku skotského obyvatelstva, zklamat ho a zahanbit. A bylo by i těm vítězným samostatným Skotům dobře při pohledu na trvale zmrzačenou britskou vlajku, z níž zmizela modrá barva?
To jsou teď úvahy akademické, ale i praktické. Pro samostatnost přece hlasovala SKORO polovina skotského voličstva a to je víc než výrazný signál, že něco není v pořádku. Britská vnitřní politika nemůže zůstat výsledkem referenda nedotčená. V argumentační výzbroji stoupenců referenda byly i vážné ekonomické argumenty a ukazuje se, že skotská společnost má poněkud jiné pohledy na sociální stát než Anglie. Británie zůstala jednolitá, ale nikoli jednotná. Referendum napětí nezmírní, spíš ho zvýší, pokud se něco nezmění. Co to má být, je na Britech samotných.