Ve Dvaceti minutách Radiožurnálu vystoupil velmi rozumně místopředseda ODS Jan Zahradil. Mluvil velmi uvážlivě a nevyužil četných příležitostí k útokům proti dvojici Sobotka – Babiš, třebaže si oba pánové o smeč koledují zejména ve věci solidarity s Evropskou unií a ve věci Věry Jourové. Ne snad, že by jim Zahradil zůstal něco dlužen, ale výprask udělil věcně a elegantně.
Ve věci sankcí poukázal na to, že jde o elementární solidaritu. Nepouštěl se do rozborů, zda sankce mají smysl nebo nemají. Přitom argumentace pro podporu teze, že sankce fungují, mají reálný podklad: trvá příměří na Ukrajině už týden? Trvá. Vyměňují se zajatci? Vyměňují. Zuří Strelkov, že Putina obklopili zrádci? Zuří. Co by tedy Zeman, Sobotka, Mládek a Babiš, tato parta mnichovanů, ještě chtěla? Aby Putin vyvěsil na Kremlu bílou vlajku? A navíc, co by tedy měla Evropská unie dělat jiného než uvalovat sankce? Válčit nechce a nemůže. Co tedy by jí Miloš Zeman asi tak poradil? Nejspíš diplomatická jednání, oblíbená to floskule bez obsahu.
Druhé téma se týká Jourové. Zde měl Zahradil dva dobré postřehy. Jednak že Topolánkova protibruselská vláda vyjednala pro Fühleho lepší post než europejská Sobotkova vláda uspěla vyjednat pro Jourovou. Chybka je tedy zřejmě jinde, než ve špatném renomé zaviněném Topolánkem. Druhý postřeh: Babišovo ANO je v evropském parlamentu neviditelné a sám Babiš se tam ještě neukázal. Není tedy divu, že jeho váha je takřka nulová.
Ode dneška tedy platí tvrdší sankce a zároveň se otevírají vrátka pro jejich zmírnění nebo zastavení, pokud se situace zklidní. Bude kolem toho jistě mnoho řečí, podstatné ale je, že tento postup očividně funguje.