Ve velmi obecné rovině lze uvítat dohodu koalice s opozicí o podobě služebního zákona. Ten by měl sloužit celospolečenskému zájmu, mimo ideologické programy levicového i liberálního křídla. Bez ohledu na barvu saka by si všichni politici měli přát, aby státní aparát fungoval profesionálně a toho nelze dosáhnout bez jeho izolace před politickými vlivy. Jsme parlamentní demokracie a strany s většinovou podporou voličů mají nárok na realizaci programů prostřednictvím orgánů výkonné moci. Ministr je tudíž figura politická a je to tak správné.
Dosavadní systém vyvolával pochybnosti, zda se státní aparát, konkrétně ministerstva, nestaly korupčním generátorem černých příjmů pro politické strany. Toto podezření se nikdy nepodařilo prokázat, ale i zde je pochybnost, zda se to nepodařilo proto, že i vyšetřovací orgány byly (a jsou) pod vlivem a tlakem politických stran.
Jakkoli tedy je shoda pozitivní jev, neznamená to, že je zákon dobře postavený a není pouhou zástěrkou pro přeskupení pozic a nové nasměrování penězovodů ze státní kasy do pokladen politických stran. Prezident Zeman kritizuje politické náměstky. Forma jeho kritiky je v jeho stylu, tedy hospodsky populistická. Že jde o sinekury pro lidi, kteří budou pobírat horentní platy za nic, na to volič Miloše Zemana rád zatleská. Z hlediska funkčnosti systému má ale tato kritika nulovou hodnotu. Jaká je role politického náměstka a jaké jsou jeho kompetence? Kdo na ministerstvech zadává zakázky a inkasuje korupční peníze? Ministři, jejich náměstci, anebo kádroví úředníci, kteří na svých postech zůstanou i po přijetí zákona? To je zásadní otázka.
Na nebezpečné zabetonování současného stavu poukázala nejvýrazněji ODS. Nenavrhla však funkční alternativu a hlavně, nenavrhla ji v době, kdy byla u moci. Tuhle příležitost prostě prodalíkovala.