Kdybych to byl věděl, tak bych sem byl nechodil, bědoval chlapeček z filmu Knoflíková válka. Ve stejném duchu zanaříkal Andrej Babiš na téma parlament a parlamentní manýry, které se v mimořádně trapné podobě projevily kolem schvalování zelené nafty.
Andreje Babiše lze podezírat z toho, že o novoluní se mění ve vlkodlaka, ale nelze ho podezírat, že je hlupák. Založil hnutí ANO, což je politická strana nestrana, šel do voleb a kandidoval a dosáhl úspěchu, a je mu tedy souzeno fungovat v parlamentu. Nevylíhl se z vejce, žije na tomto světě od roku 1954, obnovu parlamentní demokracie tudíž zažil ve věku zralém, musel tedy vědět, jací lidé se natáhli do české politiky a s jakými lidmi tedy bude v kontaktu, pokud se i on rozhodl do politiky vstoupit.
Nemá nárok na nářek. Věděl dopředu, do čeho jde. Zrovna tak voliči věděli, do čeho jdou, když mu dali důvěru a opravdu mu ji dali a v trendu pokračují.
Jeho nářek je nemístný. Citovaný výrok chlapečka zbaveného knoflíků je roztomilý, ale veřejné Babišovo hudrování na parlament je trapné až odpudivé. Nahrává totiž těm vrstvám elektorátu, kterým jde parlamentní systém proti srsti. Historická zkušenost ukazuje, že je svobodný parlamentní systém plný chyb a při pohledu zblízka je mnohdy odpudivý, ale pořád je tím nejlepším systémem, jaký kdy v dějinách lidstva vznikl. Všechny ostatní byly horší a ty moderní jiné přinášely jen bídu a smrt. Hudrování na parlament je stejně trapný úlet, jako když se Babiš pokoušel postavit do haptáku Lidové noviny. Ba ještě trapnější.
Ta slova byla určena dalším potenciálním voličům, jenže ANO už není protestní strana. Už to není útočiště pro neparlamentní vzdor. Je to státotvorná politická formace s historickou odpovědností a to minimální, co bychom od ní žádali, je to, aby její šéf neplácal blbosti.