Takový bude obsah volební kampaně sociálních demokratů – měníme zemi k lepšímu. Zatím si to myslí sociální demokraté, s občany je to horší. Podle posledních publikovaných výzkumů je sedmnáct procent obyvatel spokojeno s politickou situací. To je hodně smutné zjištění a těžko je to důvod k pyšnému bušení do hrudi. Jenže loni v říjnu bylo jen pět procent občanů spokojeno, takže spokojenost se navýšila víc než třikrát. Z pětasedmdesáti procent lidí krajně nespokojených je nespokojeno jen pětačtyřicet procent.
Bude se volit do senátu a do obecních zastupitelstev. Oranžoví půjdou do střetu v třiadvaceti obvodech. Pětadvacet milionů korun se vloží do reklamy, aby lidé uvěřili, že volí ty správné lidi, kteří z nich udělají ještě spokojenější občany.
Je to slogan oprávněný? Na sliby mimo ekonomickou realitu si u sociálních demokratů lidé už zvykli. Tohle ani není slib, je to jen konstatování. O nějakých očividných úspěších vlády nelze mluvit. Tam, kde je vidět činnost občanů, tam úspěchy jsou. Vedeme si slušně v produkci i obchodu, máme produktivní vědecký potenciál (občas se tou smradlavou zatvrdlou kůrou mediální lamentace občas prodere nějaká pozitivní zpráva, naposledy o úspěšném zkoumání genomu pšenice), máme vynikající sportovce (pravda, sociálně demokratický předák by je vylučoval z národa), to jsou tedy úspěchy mimo politickou sféru.
Nicméně i na poli politickém jeden úspěch vidím. V rozumné míře zůstávají ty odpudivé, trapné, hloupé a pobuřující rozmíšky. Ty otravovaly vzduch dvacet let a byly velkým zdrojem oné slavné blbé nálady. Z tohoto hlediska je úspěch dohoda o kandidátovi na eurokomisaře. Když to takto půjde dál, spokojenost možná stoupne na osmnáct, ne-li rovnou na devatenáct procent.
Co je ale sporné, je to, zdali si tento zatím jediný úspěch může nárokovat sociální demokracie pro sebe. Ke shodě musí být aspoň dva.