Čtyři čeští vojáci padli v Afghánistánu. Je třeba jim vzdát hold a je dobře, že to udělala česká politická reprezentace, v první řadě hlava státu a titulární velitel branné moci. Čtyři padli a jeden je těžce raněný. Jsou to profesionální vojáci a riziko ztráty života a zdraví patří k jejich povinnostem.
Nejsou v tom sami. Životy ztrácejí policisté i hasiči. Také oni si zaslouží naše uznání a náš vděk. Rozdíl je v rovině politické. Náš veřejný život je pod obrovským tlakem. Za pětadvacet let od pádu ruské nadvlády jsme se vcelku bezproblémově stačili integrovat ekonomicky. Obnovení sounáležitosti s evropským jádrem ale bude trvat déle, než se čekalo. Když padl sovětský koloniální systém, odhadoval jsem, že obnova bude trvat jako cesta ze sklepa. Ta trvá minimálně tu dobu, jako cesta do sklepa. Na dno jsme se postupně dostávali pětačtyřicet let, a odhadoval jsem tedy, že půjdeme nazpátek asi tolik. Neodhadl jsem, že cesta nahoru je těžší.
Neodbočil jsem od tématu. Čtyři muži položili životy a jeden přišel o zdraví s následky dnes neodhadnutelnými. Angažujeme se jako stát ve vzdálené asijské zemi jako součást společného boje Západu proti krajně nebezpečné, globálně zaměřené ideologii srovnatelné s fašismem a komunismem. Takto to velmi dobře pojmenovali prezident Miloš Zeman. Volba je jednoznačná. Buď se účastníme, nebo se neúčastníme. Buď s demokratickým Západem sounáležíme, nebo nesounáležíme.
Ta sounáležitost je dnes zaplacena krutými ztrátami. Toho si buďme vědomi a o to větší úctu a vděk směřujme k těm, kdo tu cenu zaplatili.