Laťkou pro vstup do poslanecké sněmovny je u nás pro politickou stranu či hnutí pět procent. Přelezeš a jsi tam, nedosáhneš, nejsi tam. Při posledních volbách na pětiprocentní limit doplatili zelení a Piráti, křeslo jim uteklo o vlas. Kolem pětiprocentního limitu je debata už delší dobu, teď ji obnovili Piráti a přidala se k nim skupina senátorů v čele s Eliškou Wagnerovou. Rozhodné NE zatím vyslovil Sobotka a podobně se vyjádřil i Andrej Babiš. Jak známo, lidé nemají názory jako spíš zájmy, a tak je vcelku logické, že pro udržení stavu se vyslovují ti, kdo účast zajištěnou mají, a proti jsou ti podměreční.
S hranicí pro sněmovnu je to vcelku jasné – projevuje se tu snaha rozmělnit sněmovnu na nepřehledné množství malých subjektů. V případě eurovoleb je ten záměr ještě zřejmější. Křesel je jednadvacet a ten počet se asi těžko bude nějak podstatně měnit (při poslední změně jsme o jedno křeslo přišli). Kdyby hranice byla, dejme tomu, tříprocentní, prošli by ještě zelení, Úsvit a Piráti. Každá strana by obdržela jedno křeslo, vzdát se křesla by museli tři nejsilnější, tedy ANO, TOP 09 a ČSSD. Bylo by to lepší nebo horší?
V případě Evropského parlamentu by to asi bylo jedno. Nicméně, kdyby platil tříprocentní limit pro sněmovní volby, dostali by se do parlamentu ještě zelení (3,19 %). Při dvouprocentní hranici by přibyli Svobodní a Piráti. Mapa politiky by ani pak překreslena nebyla, protože jen Zemanovci přelezli jednoprocentní hranici a ostatní se tetelí někde blízko nule. Přitom evropské volby ukázaly, že je třeba se Svobodnými počítat, také zelení jistě zastupují nezanedbatelnou část veřejnosti a Pirátům patří sympatie také nemalého segmentu.
Ony ty úvahy o změně limitu tak scestné nejsou. Háček jsem ale ukázal hned na začátku: jedni by nabyli, druzí pozbyli a ti, co by zcela jistě pozbyli, by měli rozhodnout...