Lubomír Zaorálek v médiích zopakoval české stanovisko, podle něhož by ukrajinskou krizi měla řešit diplomacie a k jednání by měli být pozváni i představitelé separatistických oblastí. Nic jiného ani říci nemohl. Problém ale české stanovisko nevyřeší, ani žádné jiné. Řešení je v budoucnosti, a půjde se k němu přes potoky krve.
Všechny sporné strany už překročily svůj Rubikon. Každá z nich má na svědomí činy neslučitelné s právním řádem a jejich jediná naděje je totální vítězství, přičemž historii i rozsudky píší vítězové. Debata o tom, kdo to zavinil, je málo účelná. Vliv na další vývoj nemá z vnějšku nikdo. Z tohoto úhlu pohledu je Zaorálkovo prohlášení správné, bezzubé, bezkoncepční.
Ukrajina jako státní systém je v rozkladu se všemi důsledky, které z toho vzejdou pro ni samotnou i pro všechny zúčastněné. V současné chvíli to dokonce paradoxně vypadá, že nejvíc prohrál Putin, kterému se hroutí vize ustavení jakési vzdoroEU, jakéhosi Euroasijského svazu. Svým brutálním postupem vyděsil zájemce a postavil proti sobě i běloruského Lukašenka, který byl až dosud pokládán za jeho loutku. Tento aspekt je zřejmě nejdůležitější v současném vývoji. Na stanovisku EU nezáleží, protože není žádné. Americké sankce jsou komické. Lamentování je zbytečné. Z oparu krize se rýsuje jedna jediná vize: pokud chce Putin coby vůdce ekonomicky neúspěšné, chudé a v podstatě zoufalé země uskutečnit svůj velikášský sen o obnově Sovětského svazu, musí ty okolní země dobýt silou.
A na to nemá.
Kdo to vystřízlivění malého velikána odnese, to ovšem budou Ukrajinci. I v tom nejlepším scénáři jejich země propadne do ještě větší ekonomické mizérie, než v jaké je, v horších scénářích se ocitne v občanské válce syrského typu.