Tam, kde dnes nad Prahou tiká metronom, duchaplné, vtipné dílo, které žije díky sponsorům ochotným platit účty za elektřinu, stával Stalinův pomník, tedy pomník opovrženíhodné servility vládců komunistické strany. Ti ho nechali postavit za sumu odpovídající dnešním dvanácti miliardám, a stalo se to v roce 1955, dva roky po tyranově smrti, když už bylo jasné, že jeho zločiny budou odhaleny a pranýřovány.
Prvního května zde bude otevřena výstava a návštěvníci budou moci zhlédnout i autentické úlomky někdejší sochy. V tomto podzemí jsem též byl na výstavě, jako dítko školou povinné, muselo to být těsně po odhalení pomníku. V podzemí mělo být Stalinovo muzeum, jak se mezi lidmi říkalo. My školáci jsme obdivovali sádrový odlitek Stalinova knoflíku, byl jak kolo od vozu. Byla tam taky maketa sochy a spolužák Krákora při prohlídne chroupal jablko a nevěděl, kam s ohryzkem, tak ho vecpal do Stalinovy nosní dírky. Někdo ho udal, byl z toho průser a Krákorovi hrozilo vyvržení, ale naše paní učitelka Čápková velezrádný případ ututlala a Krákora zničen nebyl a v dospělosti se stal sládkem ve smíchovském pivovaru.
Jen jedno se nezměnilo. Komunisté. Ti teď ožili, když se na východě vztyčil nový diktátor a spolu s českými nacionalisty se těší na novou dějinnou příležitost.
Když se jim to povede, možná jednou bude místo metronomu Putinův pomník a Klausův institut k tomu podá výklad, jak je to skvělý a pro občana osvobozující počin.