Potíž je v tom, že je náš bankovní sektor tak v pořádku, že nám jiní mohou leda závidět. Další potíž je v tom, že nebezpečí eventuálního vyluxování českých bank je reálné a nepopiratelné. Třetí potíž v řadě dalších je v tom, že budování bankovní unie je proces, který není plně definovaný a podobá se hře s mandlem, do něhož je snadné vložit prsty a nesnadné je z něho vytáhnout. Nesnadné? Nemožné, nic si nenamlouvejme.
Opatrnost je tedy zcela místná.
České bankovnictví prošlo slzavým údolím a státní kasa zavlažila toto údolí obrovskou sumu, někdy se mluví o pěti stech, jindy šesti stech miliardách. Nebyly to ale vyhozené peníze. Jakkoli to zní cynicky, právě za tyto peníze se rozjel ten typ společnosti hojnosti, na který jsme si zvykli tak, že to považujeme za přirozenost a snad i za základní lidské právo. Není to přirozenost. Je to draze zaplacené námi všemi.
Rozhodnutí o abdikaci na zásadní pravomoci státu musí být podloženy veřejným souhlasem. Ten se získá přesvědčivými argumenty. Naše veřejnost těžko spolkne tezi, že se máme vzdát našeho fungujícího suverénního bankovního dohledu, protože orgány bankovního dohledu jiných zemí lhaly a podváděly.
Takže bankovní dohled je v nedohlednu. Sociální demokracie, čekatel na převzetí moci, by se měla jasně vyjádřit svým voličům, jak si představuje svůj koncept. Její vztah k tomuto zásadnímu problému je velká neznámá. Víme, co sociální demokracie nechce, ale sotva tušíme, co chce. Kromě moci a přístupu ke státnímu penězovodu, samozřejmě.