V Německu vzpomínali výročí vybombardování Drážďan. Mimochodem, událost popsal Kurt Vonnegut ve svých Jatkách číslo 5, úžasném románu, který stojí za to znovu a znovu číst. "Lidi tam udělali lidský řetěz šest kilometrů dlouhý. A neonacisti se pokusili – jako každý rok – o kraválistické demonstrace s hořícími pochodněmi a lidi se jim postavili a v podstatě ty demonstrace rozehnali.
Sám jsem byl svědkem před nedávnem v Mnichově, kde před radnicí drželi nacisté mítink – a nebýt těžkooděnců kolem, dostali by patrně od lidí přes hubu. Tak tomu se říká správně pochopená dějinná lekce. Ty Drážďany nebyly vybombardované proto, že si Američané zčista jasna vzpomněli a udělali nálet. Ty doplatily na Hitlera a na nacismus a na celou tu ideologii nenávisti, která se dokázala prosadit ve třicátých létech a dovedla zemi ke zkáze.
Zaplaťpánbu za dobře pochopené historické lekce. Taky bychom je potřebovali. Nejde jen o neonacisty. Ti u nás jsou zanedbatelná složka a těžko někdo soudný uvěří, že tihle hulváti je zbaví nepříjemností s cikány. Těžko soudit, co na tyhle lidi platí víc. Jednu nacistickou stranu zakázali, druhá se zrodila. Tento argument používají i odpůrci zákazu komunistické strany, respektive názvu komunistická strana. Jenže ono to není totéž. Čeští nacisté u nás nikdy nevládli a i za protektorátu byli spíš trpěni a drženi na krátké uzdě, než aby byli opravdovými německými nacisty bráni jako partner. Poskok, to ano, partner nikoli. Kdežto komunisté vládli.
Na zákaz komunistů je pozdě, ta příležitost se propásla v době, kdy se prosazovala teze, že totalita u nás vznikla po srpnu 1968 a ti komunisté padesátých let, později polepšení, jsou svatí, protože "věřili v dobrou věc". Takže u nás nezbývá než nejlepší metoda: ignorovat.
Němci se vyrovnávají s minulostí po svém. A zřejmě účinněji než my.