Neviditelný Pes

ARCHITEKTURA: Z dob, kdy šlo o asanaci Žižkova

24.11.2009

Tenkrát před dvaceti lety – tunel ve Stromovce, demoliční plány, protesty a letargie

Když byla v polovině 80. let centrem Prahy proražena tzv. severojižní magistrála a muselo zmizet vše, co jí stálo v cestě, včetně „nejkrásnějšího nádraží střední Evropy“ v dnes bezejmenném parčíku na Těšnově, lidé sice reptali, ale jinak bylo prakticky ticho. Když však o něco později město připravovalo rozsáhlou asanaci rázovité pražské čtvrti Žižkov, nesmyslný průtah magistrály přes Stromovku povrchově hloubeným tunelem a další podobné projekty, začala některým architektům, výtvarníkům a teoretikům docházet trpělivost.

Chtěl bych se v tomto textu ohlédnout za událostmi před dvaceti lety, které se týkaly architektury, urbanismu a vlastně i památkové péče (nebo spíše nepéče). Bude to samozřejmě můj osobní pohled a popsat mohu jen ty události, kterým jsem byl blízko nebo byl o nich informován.

Naše generace třicátníků tehdy založila volné sdružení, které neslo jméno místa, kde jsme se tehdy scházívali – Obecní dům (ovšemže to nebyl ten nablýskaný palác jako dnes, tehdy to byla dost zchátralá budova). Později vznikly i další Obecní domy v jiných městech – v Brně stáli u zrodu architekti Petr Pelčák a Petr Hrůša. Měli jsme prostě pocit, že je třeba něco udělat, a až pak jsme přemýšleli, jak přesně na to.

Na dialog nebyli naši soupeři zvědaví, což lapidárně vyjádřil městský komunistický lídr Kapek slavným výrokem, že když bude někdo bránit demolicím, nasedne osobně do buldozeru, a podobně se vyjadřoval i jeho nástupce Štěpán. S kolegou Ivanem Plickou, dopravním inženýrem Klikou a dvěma odvážnými starými pány – architekty Tenzerem a Štursou – jsme se pokusili dostat naše názory do oficiálního tisku, což se kupodivu v roce 1988 podařilo.

Týdeník Tvorba překvapivě otiskl náš protestní dopis týkající se Stromovky. Na krátký textík však v následujícím čísle přišla dvoustránková dunivá odpověď oficiálních míst, která připomínala výstřel artilerie na partu kluků s prakem. V dalších číslech se však začaly objevovat – nejdřív sporadicky, pak však stále častěji – rozčilené reakce čtenářů, kteří se nás až na výjimky zastávali.

V létě následujícího roku jsme se na problémy Prahy, ale také Brna nebo Ústí nad Labem pokusili upozornit do poslední chvíle utajovanou výstavou v galerii U Řečických, již tehdy získali mladí výtvarníci. Ta proběhla za velkého zájmu veřejnosti. Lidé snad poprvé psali naprosto otevřeně své názory na pás tiskařského papíru, zavěšený na roli u stropu (návštěvní knihu by estébáci zabavili).

Kolegové Ivan Vavřík, Michal Bartošek, Zdeněk Fikar a další iniciovali vznik alternativní studie pro Žižkov, která se pokusila v maximální možné míře zachránit staré domy v okolí Prokopovy ulice, které měly vyletět do povětří, aby uvolnily místo panelákům. Došlo dokonce k uspořádání odborného semináře na radnici.

Některé akce měly až komický ráz. Podařilo se nám například prosadit konání konference o komunikačním systému (tzv. ZÁKOS) v Praze, a to v Národním technickém muzeu, kde se měli poprvé přímo střetnout projektanti se svými odpůrci. Těsně před zahájením nařídila tajná policie řediteli, aby uzamkl hlavní vstup a nepouštěl veřejnost dovnitř. Zaměstnanci muzea však tajně vodili diváky do sálu přes suterén.

Další připravovanou akcí byly „Žižkovské dvorky“, tedy prezentace výtvarných děl, ale také divadelních představení (Havlova Asanace) a koncertů přímo v epicentru oblasti určené k demolici. Na přípravě se podílely historičky umění Ivona Raimanová a Magda Juříková nebo sociolog Bohuslav Blažek a novinář Jiří Horský z časopisu Architekt. A samozřejmě plejáda výtvarníků, kteří připravovali své artefakty. Akce měla proběhnout v listopadu (měl jsem už namalované a naxeroxované plakátky s plánkem), ale byla na poslední chvíli zakázána.

Na tristní stav na architektonických školách reagovalo sdružení mladých absolventů Zlatí orli (Michal Kohout, Roman Koucký aj.), kteří založili Zlatou školu architektury. Ta pořádala semináře, zvala renomované projektanty, kteří nesměli učit, jako byli například architekti z Hubáčkova studia v libereckém Stavoprojektu (SIAL) nebo sdružení Středotlací, ale také filozofové, sociologové nebo výtvarníci.

Právě kontakt s našimi vrstevníky sochaři a malíři ze skupiny 12/15 nebo o něco mladšími Tvrdohlavými byl pro tehdejší dobu charakteristický. Měl mimo jiné kořeny v aktivitách Benjamina Fragnera z Technického magazínu, jako byly expozice Malovaná architektura a Urbanita, v nichž mohli účastníci navrhovat dle své fantazie alespoň na papíře.

Scházeli jsme se také na demonstracích a připomínám, že kromě těch obecně známých (Palachův týden nebo výročí 21. srpna či 28. října) to byly i pravidelné protestní akce ve Stromovce, pořádané sdruženími Pražské matky a České děti, nebo studentské průvody proti připravované asanaci budov na Albertově. Klíčovou osobností byl pro nás architekt Miroslav Masák, napojený na okruh okolo Václava Havla; zúčastňoval se téměř všech důležitých akcí.

To vše byly ovšem iniciativy desítek, maximálně stovek lidí, většina zůstávala dlouho lhostejná. Drobné úspěchy, třeba zápis staré žižkovské školy na seznam památek (dokonce v době, kdy byla záměrně rozebrána střecha budovy) nás sice těšily, ale vzápětí byl člověk znovu deprimován.

Třeba po setkání s litevským disidentem, který líčil, jak tam protirežimní petici podepsaly stovky tisíc lidí. Před dvaceti lety jsem 17. listopadu provázel britského architekta a vizionáře sira Petera Cooka a jeho studenty po Žižkově. Ptali se mne, proč se u nás nic neděje, když v sousedním Německu právě padla Berlínská zeď, v Polsku vrcholily masové protesty a dokonce už i v Bulharsku rezignoval Živkov. Tak jsem cosi koktal a pak si vzpomněl, že večer se má konat studentská demonstrace na Albertově – sice povolená, ale doporučil jsem jim, aby se tam šli podívat. Za pár dní jsem je potkal na jedné z masových akcí na Václaváku, ač měli už být dávno v Londýně. S nadšením mi ukazovali modřiny po policejních pendrecích... Následovala hektická doba, vzniklo Občanské fórum výtvarníků v Mánesu, o pár dní později jsme se Zdeňkem Rajnišem řídili v Letenské ulici zakládající schůzi OF architektů. Už v prosinci pak byla založena profesní platforma Obec architektů namísto nenáviděného Svazu. Projektanti mohli opustit velké ústavy („továrny na architekturu“), kam byli nahnáni po roce 1948, a založit si vlastní praxi. A o dva roky později byl postaven poslední panelák…

LN, 21.11.2009

zlukes@mistral.cz
Archiv rubriky Architektura až do r. 1998



zpět na článek