Konečně zapršelo! Vyrůstal jsem na vesnici a tehdy byli lidé citlivější na počasí v tom smyslu, že vnímali svoji závislost na jeho rozmarech. Maminka našeho souseda pana Pokorného, zvaná Babí Pokorná, ta by už dlouho bědovala „to bude hladu, to bude hladu!“, když by v polovině května neviděla nad sebou jinou oblohu než modrou!
Taky jsem byl znepokojený a s radostí jsem přivítal první slejváčky. Včera jsme odpoledne s Ljubou a oběma pejsky malinko zmokli. V noci pršelo pořádně a myslím na to, že potkám na své pravidelné procházkové trase tradiční louže. Já je potkám a pejskové je potkají. Rozdíl bude v tom, že já se vyhnu, oni ne.
To bude zprasených psů! Hlavně ale, že nebude hladu.
Kde je ten pes?
Pracoval jsem tak trochu do noci, jak jinak, vždyť byla neděle. Dílo dokonáno, jdu dolů a Ljuba a pejskové nikde. Aha, řekl jsem si, šla se s nimi projít. Je hezký večer, hřích zůstávat doma! No a protože byl dům prázdný, vrátil jsem se k počítači.
Za chvilku se Ljuba vrátila. Nora přiběhla ke mně do pracovny a brzy po ní přišla Ljuba.
“Kde máš Garinu?“ ptá se. Divím se, že nebyla s ní. Následuje zděšení. Letíme na zahradu, podívám se na ulici, ona, když proklouzne skrz vrátka, neuteče, ale zevluje a čeká, až ji někdo pustí. Garina zmizela.
Nezmizela. Nebudu napínat. Vždyť už byla tma a chodí Klekánice a děťátka spinkají. Šla do pelíšku a tam usnula, zatímco my ji sháněli po všech čertech.
Mravenci nejen v kredenci
Odpoledne jsem cosi kutil na zahradě a Nora pomáhala. Ona vždycky pomáhá, i když – mimochodem řečeno – štípu dříví: motá se kolem špalku a žvejká polínko. Musím dávat pozor, abych štípal dřevo a ne psa. Tam na zahradě žádné nebezpečí nehrozilo. Hleděl jsem si svého a Nora ležela opodál. Gari, ta byla na svém pelíšku a pozorovala nás prosklenými dveřmi.
Najednou se Nora začala ošívat. Nejdřív jsem si myslel, že na ni zaútočila vosa (má svoji neblahou zkušenost i se včelami, když si před pár lety lehla přímo na výlet z hnízda lesních včel), brzy jsem zjistil, že to jsou mravenci.
Obral jsme z ní štípavé Ferdásky, ale co naplat, o pomocníka jsem přišel. Odešla ke Garině a já musel svoji práci dodělat docela sám.
Lesní vynález
Nevzpomínám si, že bych si jich někdy dřív všiml – maličké housenky jsou zavěšené na neviditelném pavoučím vláknu. Jdete po lesní cestě a když máte štěstí, housenka se vám objeví před nosem a stačíte uhnout. To dopadne optimálně, pokud tedy ji neminete tak, že zůstane nad úrovní vaší hlavy. Někdy je housenka hlouběji, nevidíte ji a vlákno si přilepíte na obličej.
Netuším, zdali to jsou snovací housenky anebo polapené housenky, jacísi hmyzí pověšenci. Pavoučí vlákno na obličeji je pěkná otrava. Přemýšlím, jak zapřáhnout pejsky, aby housenky sledovali a včas mě varovali.
Jeden nápad bych měl, ale nevím jak ho realizovat.
Oni by na housenky reagovali a včas mě upozornili, ale housenky by musely být uzené.
A ono nezaprší
Ve čtvrtek ráno tu leje a včera pršelo celý den, chválabohu! Říkávalo se, že v máji nemá pastýřova hůl uschnout. Včera jsme se procházkově trefili do pauziček, takže jsme nezmokli. Ráno byly cesty ještě jenom mokré, ale odpoledne, ano, to už na nich byly pořádné louže. Po návratu následovalo sprchování, frotýrování, konverze bahenního psa na pouze mokrého psa.
Ono tedy s těmi loužemi… I před tím, když nepršelo, Nora dokázala objevit louži a zprasit se v ní. Tím hůř, že bylo sucho, protože pak to byla louže černá, mastně špinavá. Aktuální déšť zakládá na vznik dalších takových louží. Dnes ještě budou jak křišťálová studánka, kde nejhlubší je les, ale za pár dní, až zase nezaprší a nezaprší, to budou ty asfaltové plotny a budou Noru lákat: póóójď, póóójď!
A ona půjde a vyválí se.
Další úvahy a poznámky najdete na stránkách The Hyena